Článek
Když zemřel, zanechal po sobě několik krabic plných starých věcí – a mezi nimi i jeden velmi starý počítač.
Nikdo si nepamatoval, že by ho kdy používal. A když jsem ho zapnul, okamžitě jsem toho litoval.
Dědečkova pracovna
Po dědově smrti zůstala jeho pracovna přesně tak, jak ji opustil. Pach starého dřeva, knihy rozházené po stole, černobílé fotky na poličkách.
A uprostřed místnosti stál starý šedivý počítač, zaprášený a zapomenutý.
Byl to model z devadesátých let – velký, těžký monitor, klávesnice se zažloutlými klávesami. Nikdo z rodiny si nepamatoval, že by ho děda někdy používal.
Chtěl jsem ho vyhodit, ale něco mě zastavilo. Možná jen zvědavost. Možná jsem chtěl zjistit, co na něm bylo.
Tak jsem ho zapnul.
Jedno slovo
Chvilku se nic nedělo. Pak obrazovka zablikala a objevila se černá plocha s bílým textem.
Jediné slovo:
POMOC.
To bylo všechno. Žádné menu, žádné ikony, jen tohle jedno slovo.
Myslel jsem si, že jde o nějaký starý soubor nebo poznámku, kterou děda zapomněl smazat. Ale pak se slovo začalo měnit.
Nešlo o obyčejný text. Psalo se to samo.
„PROSÍM, NEVYPÍNEJ MĚ.“
Ucukl jsem rukou od klávesnice. Tohle nebylo normální.
Napadlo mě, že je to nějaký virus. Jenže dědův počítač nebyl připojený k internetu.
A pak mi někdo napsal zprávu.
Zpráva od dědy
Na obrazovce se objevilo nové slovo:
„JSI TO TY?“
Chtěl jsem počítač okamžitě vypnout, ale něco mi říkalo, že musím odpovědět.
Ruce se mi třásly, když jsem napsal:
„Kdo jsi?“
Pár vteřin bylo ticho. Pak se na obrazovce objevila odpověď.
„TO JSEM JÁ. DĚDA.“
Celým tělem mi projela husí kůže. To přece nebylo možné.
Ale slova se dál objevovala na obrazovce.
„PROSÍM, DOKONČI TO, CO JSEM ZAČAL.“
Nevěděl jsem, co to znamená. Ale pak jsem našel něco, co všechno změnilo.
Skrytá složka
V útrobách počítače byla jedna složka, kterou nebylo vidět na první pohled. Jmenovala se „NEOTVÍRAT“.
Byly v ní stovky souborů. Textové dokumenty, staré nahrávky, zašifrované zprávy. A všechny měly jedno společné: týkaly se jednoho jména.
Anna Novotná.
Nikdy jsem to jméno neslyšel. Ale čím víc jsem se hrabal ve složkách, tím víc mi docházelo, že děda něco skrýval.
V jednom ze souborů stálo:
„Musím ji najít. Než bude pozdě.“
Než jsem stačil otevřít další dokument, obrazovka zčernala.
A pak se objevila poslední zpráva:
„POZOR NA NĚJ. UŽ TO VÍ.“
Někdo sleduje
Druhý den jsem se rozhodl zjistit, kdo byla Anna Novotná. Pátral jsem na internetu, v archivech, ptal se rodiny.
Nikdo ji neznal. Jako by nikdy neexistovala.
Ale pak jsem si všiml něčeho zvláštního.
Když jsem se vrátil do pracovny, dveře byly pootevřené.
A počítač…
Se zapnul sám.
Na obrazovce bylo jen jedno slovo.
„UTÍKEJ.“
Od té doby se necítím bezpečně.
Nevím, co děda objevil. Nevím, kdo byla Anna.
Ale vím jedno: Počítač jsem měl nechat vypnutý.
A možná už je pozdě na to ho vypnout.
