Článek
Bylo to poprvé po několika letech, co se měla sejít celá rodina. Měla jsem vidět svou sestru Kláru, bratrance, tety, strýce… a hlavně babičku, která už nebyla nejmladší.
Oslava se konala v našem starém rodinném domě, kde jsem vyrůstala. Přijela jsem o něco později, než jsem plánovala – doprava byla hrozná, a když jsem konečně zaparkovala před domem, všichni už byli uvnitř.
Přesto jsem si nemohla nevšimnout něčeho zvláštního.
Před domem stálo několik aut, která jsem nepoznávala. Čekala jsem, že uvidím známé vozy svých příbuzných, ale místo toho tam byly cizí značky.
Zavrtěla jsem hlavou. Možná někdo přivezl kamarády.
Vystoupila jsem, narovnala si kabát a s úsměvem zamířila ke dveřím.
První varování
Uvnitř už oslava běžela v plném proudu. Ze dveří se linula vůně pečeného masa, v obývacím pokoji hrála hudba a všude byl veselý smích.
Ale hned jak jsem vstoupila, něco mi došlo.
Nikdo mě nevítal.
Normálně by na mě sestra Klára skočila s objetím, babička by mě pohladila po tváři a řekla něco ve stylu: „No konečně, už jsme se o tebe báli!“ Ale teď?
Lidé se na mě podívali – a pak pokračovali v konverzaci, jako bych tam nebyla.
Srdce mi začalo bušit rychleji.
„Kláro!“ zavolala jsem nadšeně a zamířila k sestře, která stála u kuchyňské linky.
Otočila se ke mně. Pohled jejíma očima mi způsobil husí kůži.
Byl to ten prázdný, nechápavý pohled, jakým se díváte na cizího člověka.
„Ahoj,“ řekla stroze.
Zasmála jsem se, i když mi pomalu docházelo, že něco není v pořádku. „No tak, Klári, neblázni. To jsem já!“
Zamrkala, mírně naklonila hlavu na stranu. „Promiň… známe se?“
Mrazivá slova.
Celá místnost se najednou zdála být tišší.
„To není vtipné,“ řekla jsem a snažila se zachovat klid. „To jsem já, tvoje sestra!“
Ale Klára se zatvářila zmateně. „Omlouvám se… já tě neznám.“
Najednou se ke mně otočila i babička. Byla pořád stejná – šedivé vlasy stažené do drdolu, laskavé vrásky kolem očí.
„Babičko!“ vyhrkla jsem úlevně.
Jenže ona se jen zamračila. „Promiňte… měla byste tu být?“
Teď už mi vyschlo v ústech.
„Co to říkáte? Jsem přece… já…“
Přerušil mě hluboký mužský hlas.
„Omlouvám se, slečno,“ ozval se strýc Pavel a přistoupil ke mně, „ale myslím, že jste se spletla. Tohle je soukromá oslava.“
Spletla?
Moje vlastní rodina… mě nepoznávala.
Co se to děje?!
Hledání pravdy
Začala jsem se rozhlížet po pokoji, hledala jsem jakýkoli známý bod. Všechno bylo stejné – stejný starý koberec, stejný obraz visící na zdi.
„Tohle je vtip, že jo?“ snažila jsem se pousmát, ale hlas se mi třásl.
Nastalo trapné ticho.
A pak… někdo promluvil.
„Tahle žena,“ ozval se tichý hlas od dveří. „Vypadá jako ona.“
Všichni se otočili.
Ve dveřích stála stará teta Marie. Měla pohled upřený přímo na mě, ale nebyl to pohled zmatený jako u ostatních.
Byl to pohled vyděšený.
„Jako kdo?“ vydechla jsem.
Teta pomalu došla blíž, přimhouřila oči. „Jako… moje sestra.“
Cítila jsem, jak se mi chvějí ruce. „Ale já jsem tvoje rodina.“
Teta ale zavrtěla hlavou. „Ne. Moje sestra… ta, které jsi tak podobná…“
„Ona zemřela před padesáti lety.“
Celá místnost se ponořila do naprostého ticha.
V tu chvíli jsem pochopila, že tady něco není v pořádku.
A možná… že ani já ne.
