Článek
Lhostejnost vůči živé bytosti
Ačkoliv v Česku padá barevné listí, lidé tráví čím dál více času v útulných domovech v objetí sladké vůně dýňového koláče, ve španělské Andalusii jako by se zastavil čas. I přesto, že v jiných koutech Evropy je léto nenávratně ztraceno, v historických městečkách Andalusie teploměry ukazují hřejivých třicet stupňů. Sluneční paprsky laskají po tváři všechny, kdo se odváží vstoupit na rozpálené náměstí. Křivolakými uličkami se line vůně křupavých churros, kterou doprovází svěžest čerstvé pomerančové šťávy. Tím vším se proplétají možná lehce ztracení, ale nadšení turisté, kteří se odhodlaně ženou za dobrodružstvím. V tom však tento harmonický okamžik naruší jakýsi nečekaný a výrazný zvuk. Zní to trošku jako vánoční rolničky. A taky, že to jsou rolničky. Zpoza rohu se na hlavní silnici mezi auta přiřítí kočár tažený nádherným běloušem. Něco je však špatně. Bělouš už dávno ztratil z oka jiskru a stejně tak i jeho pán není příliš nadšený z parného dne. Ale co nejvíce utkví v oku, je podívaná na britskou rodinku sedící v kočáře. Člověk by řekl, že ze dvou mladých rodičů s malými dcerkami bude sálat zvědavost a že se budou nadšeně rozhlížet kolem, aby jim neunikl jeden jediný moment. Ale to ne. Maminka rozhořčeně telefonuje, že ji slyší půlka ulice. Tatínek se zase rozhodl zdokumentovat, jak si dcerky užívají dovolenou a soustředěně jim dělá jednu fotku za druhou. No a dcerušky? Obě dívenky mají hlavu zabořenou v tabletu a se zápalem hrají hry. Při tomto pohledu se španělské stařence sedící na lavičce téměř linou slzy z očí. A taky se není čemu divit. Rodinka se rozhodla zaplatit poměrně dost peněz za to, aby je zvíře tahalo po městě v kočáře a oni tak mohli dělat to, co dělají každý den. Zírat do mobilu. Koníkovy podkovy cvakají na dlažebních kostkách, zatímco rodinka kouká do mobilu stejně lhostejně jako když vyráželi. Kde je ta zasloužená úcta? Kde je ten vděk k tvorovi, co na jejich přání běhá rozpálenými ulicemi? Co si asi tak technologiemi otupělá rodinka odveze z dovolené v energické Andalusii?
Digitální versus reálný svět
Sněhově bílé vločky elegantně tančí směrem k zemi. Venku je však taková zima, že se téměř nikdo neodváží vystrčit nos z domu. Na sesterně v nemocnici vás doslova pohladí po duši vůně čerstvě upečeného cukroví, které starší pacientka donesla sestřičkám na přilepšenou. I ten nerudný doktor s knírkem a pivním bříškem se dnes nějak podezřele usmívá na pacienty. Dokonce všem přeje hezké Vánoce. To se u tohoto podmračeného pána moc často nestává. I přes všeobecné veselí a barevnou výzdobu při bližším průzkumu ucítíte vůni nemocniční dezinfekce a nepopsatelný pocit beznaděje. V chladném pokoji na konci chodby vedle sebe leží asi osmnáctiletý mladý muž společně se staříkem se šedivými vlasy. Ten se neustále rozhlíží, jako by čekal, kdy z jedné nebo z druhé strany mu smrt zaklepe na rameno. V pokoji je přítmí, přesto je jedna půlka ozářena jasným světlem z mladíkova mobilu. Čas od času se ozve zvuk střelby, neboť mladík právě hraje strategickou střílečku. Stařec se na chvíli zasněně podívá z okna a zamyslí se. ,,Když mi bylo o pár let méně než tobě, hned ráno po snídani jsem popadl sáně a jezdili jsme s klukama až do oběda.“ Podíval se na mladíka, který však ani na vteřinu nevzhlédl od mobilu. ,,Ehm.“ Vydal ze sebe mladík, když mu došlo, že na něho někdo mluví. ,,No a po obědě jsme šli zase na koulovačku se všema děckama z vesnice.“ Zasnil se starý dědeček. ,,Jojo.“ Reagoval mladík nepřítomně. ,,To nám maminka vždycky v neděli dělávala k obědu vdolky. To to vždycky vonělo po celé cimře.“ Vyprávěl stařík mladému muži a v očích se mu opět zaleskl plamínek štěstí. ,,Poslouchej. Umíš ty vůbec lyžovat?“ Zeptal se šedivý muž obtloustlého mladíka. Nereagoval. Po chvíli takových starcových pokusů o konverzaci mladík pochopil, že mu dědula nedá pokoj, a tak si raději nasadil sluchátka. Starý muž tedy raději ztichnul a začal hledět nepřítomně do zdi a čekat. Čekat, až přijde jeho čas. Jeho příběh však nebyl vyslyšen a pravděpodobně si jej už nikdy nikdo nevyslechne.
Prohraný boj
Sluneční svit už pomalu ubírá na síle a karibská perla se tak rázem ocitá v objetí pestrých barev. Po horkém dni je jemné pohlazení chladivým vánkem jako dotek klidu. I přesto, že se karibský ráj Svatá Lucie chystá přivítat noční oblohu plnou hvězd, barevná večerní show doprovázející zapadající slunce ještě neřekla sbohem. Vůně sladkého kokosu v objetí s exotickým rumem, se line ulicí, kterou ovládl naprostý klid. Mořské vlny neúprosně dobývají místní pláž a vyplavují své poklady. Na maličkatém molu jako z pohádky postává mladý americký pár. Malá usměvavá blondýnka pózuje před mobilem svého přítele, který ji neúnavně fotí. Mladá slečna se při západu slunka točí kolem kůlu trčícího z vody a dělá jednu pózu za druhou. Přítel se zadívá směrem doleva na barevnou explozi na obloze, která společně s majestátní palmou tvoří dokonalou harmonii. Začne tedy ukazovat přítelkyni, ať si stoupne vedle. Oba se u toho hlasitě smějí a dohadují se o počtu srdíček na Instagramu. I přes nádherný exotický večer je vzduch nezvykle těžký. Jako by něco bylo špatně. Asi dvacet metrů od mladého páru je jakási podivná barevná kupa. Při bližším prozkoumání je možné vidět pestrobarevné pytle s odpadky z místních hotelů. Tato hromada, má na výšku několik metrů, a tak nějak nesedí ke krásnému výhledu v exotickém ráji. Při bližším poslechu je možné krom poklidného vlnobití a rozjařeného smíchu amerického páru zaslechnout i zvláštní nerytmický zvuk, který se ozývá vedle skládky s odpadem. Neklidný zvuk se ozývá směrem od moře. Při bližším zkoumání je možné zahlédnout i jeho původce. Veliká jasně zbarvená kožatka velká se snaží vyhrát souboj se zelenou plastovou sítí, která ji však pevně svírá kolem krku a předních ploutví. V očích této želvy se leskne strach, který vyděšeného tvora zcela pohltil. Bojuje. Bojuje s nadějí už dlouhou dobu, ale je jí jasné, že tento boj nemůže vyhrát. Ačkoliv se snaží uvolnit z plastového sevření, barevný odpad ji zcela obklíčil. Nikdy nepromluvila. A nikdy nepromluví. Ale kdyby mohla, tak by volala o pomoc. Její poslední máchnutí ploutvemi však mladý pár ve svém smíchu nad fotkami neslyší. Po posledním pokusu o únik se vytrácí světlo z jejích smutných očí.
Náš svět
Ačkoliv se každý příběh odehrál v jiné části světa, jiným lidem a s rozdílným dopadem, jedna věc je spojuje. Lidé tráví tolik času v digitálním světě, že nevnímají ten reálný. A dopady? Ty většinou neřešíme. Však kůň má vozit turisty, vždyť je to jeho práce. Starý pán si může najít na kecání někoho jiného. A želva? V moři jich je ještě spousta. Anebo ne? Co když kůň vnímá, jak k němu lidé přistupují a jestli si ho cení? Co když mladý chlapec z nemocnice byl posledním, kdo mohl slyšet starcův příběh? Co kdyby si mladý pár všiml, že nedaleko nich právě pohasíná život? To se však nestalo. Všichni žijí v online světě a krutá realita nikoho příliš nezajímá. Co kdyby…?
