Článek
Dlouhá snídaně s přáteli jako základ dne
Je neděle deset hodin ráno a já si chci dát v klidu své ranní smoothie, než vyrazím za památkami. Na to, že je říjen, v Andalusii pořád vládnou příjemné letní teploty a sluníčko mě cestou šimrá po tváři. Když dorazím do své oblíbené prostorné kavárny, automaticky si vyberu místo co nejvíce v rohu, abych byla schovaná, ale zároveň měla dokonalý přehled. Proč? To netuším. Ačkoliv jsem extrovertka, tak si odjakživa sedávám do kouta, kde je útulněji. Stejně tak to má i řada mých českých extrovertních přátel. Tohle je hned první věc, kterou energický a komunikativní Andalusan prostě nikdy neudělá. Sedne si někam doprostřed, ideálně tam, kde má přehled o nově příchozích. Tohle strategické umístění vybírá hlavně proto, že kdyby přišel nějaký známý či kolega z práce, hned na něj může začít mávat a začít tak půlhodinovou debatu. Když se rozhlédnu po kavárně, tak je téměř prázdná. Přesně tak jako malá kavárna v neděli v menším českém městě. Zatímco si poklidně popíjím své ultra zdravé smoothie, kavárna se začíná pomalu ale jistě plnit. Kolem půl desáté je dokonce tak plno, že lidé utvořili řadu a čekají, až se nějaký stůl uvolní. Dlouhá řada hned vedle stolů však snídající Španěly ani trochu nerozhodí a nadále se hlasitě smějí a vykládají si nejrůznější historky se svými přáteli. Však oni si přišli své jídlo vychutnat a užít si čas se svými blízkými. Mezi tím už mé české já začíná být nervózní, že někdo čeká na můj stůl, zatímco já se tam chechtám nad instagramovými memes. Urychleně se tedy snažím dopít zelenou superbombu a co nejdříve tak uvolnit místo čekajícím. Zdá se, že jsem však jediná. Španělé si naopak přiobjednávají ještě další a další tostadas či různé cukrovinky. Když se tedy přiřítím k pultu, že jdu platit a nervózně se při tom dívám na dlouhou frontu, usměvavý číšník na mě vykulí oči. Nechápe totiž, že sotva jsem si objednala, tak zase odcházím. Následně se na mě s úsměvem podívá a povídá mi, ať jsem v klidu, že tady se nespěchá. A opravdu, když se podívám na frontu, která už se táhne skoro až k silnici, nikdo tu nabručený není. Lidé si povídají a nahlas se smějí.
Kdy naposledy jste se zastavili a jen tak si bez výčitek užívali danou chvíli?
Ochotní a laskaví kolemjdoucí
Už se vám také někdy stalo, že vás v Praze zastavil cizinec, že potřebuje poradit, jak se může dostat k nějaké památce? Většině lidí v té chvíli trošku poskočí srdce a snaží se ze sebe dostat alespoň pár slovíček v angličtině nebo pro jistotu zahlásá perfektně naučenou větou, že anglicky nemluví. Dokonce jsem se i stala svědkem situace, kdy jedna nesmírně hrdá Pražačka povídala turistům, že ona jim nepomůže, protože je z Brna, a tak se v Pražské metropoli ani trochu nevyzná. A proč? No přeci pořád kvůli angličtině a uspěchanému životnímu stylu, který na pomoc ztraceným turistům rozhodně nemá čas. Španělé jsou v tomto úplný opak. Když za nimi přijdete a začnete lámanou španělštinou popisovat, co hledáte, už se sbíhají na pomoc. A i když jim musí být jasné, že jim nerozumíte skoro ani slovo, jedno por favor s úsměvem stačí k tomu, aby se vás ochotně snažili nasměrovat, kam potřebujete. A to i za cenu toho, že by vás tam měli snad i dovést. Na omluvu, že neumím moc dobře španělsky, se prostě usmějí se slovy tranquilo, tedy klid a začnou těch pár neobratných frází chválit do nebes.
Jeli jste v Česku někdy autobusem a hned ve dveřích vás přivítal nerudný řidič, pro kterého bylo úplně všechno a všichni problém? Ve Španělsku na takového morouse nenarazíte. Stačí se pouze pro ujištění zeptat na vaši zastávku a už vás hlídá celou dobu a na vaší konečné zastávce na vás zavolá klidně přes celý autobus, že tady už máte vystoupit. A ještě vám k tomu všemu popřeje krásný den.
K těmto chvílím patří drobná pochvala, která však neskutečně potěší
Zdlouhavé španělské obědy
Je pondělí dvě hodiny odpoledne a venku je parných 32 stupňů. Spokojeně se tedy schovávám v parku pod voňavým pomerančovníkem a užívám si lehoučký osvěžující vánek. Mezitím mi zaklepe na rameno můj španělský kamarád, se kterým máme jít na oběd. Cestou do restaurace si mi v krátkosti postěžuje, jak to bylo dnes v práci dlouhé. Ironicky se zasměju. Jo, jo, na devátou do práce a konec až ve dvě hodiny odpoledne, to zní jako hotové utrpení. Zatímco mi kamarád vypráví o svém oblíbeném pivu, já si představuji, jak by se asi tak potýkal s českou pracovní dobou. Tak a jsme tu. Dorazili jsme do kamarádovy oblíbené restaurace, která je k mému překvapení skoro plná. „To tu nikdo nepracuje?“ Podivím se v duchu. Po chvíli se k nám připojí i naše španělská kamarádka a dlouhá debata o všem možném tak může začít. Zatímco já svou porci sním poměrně rychle, španělští přátelé se s tím babrají ještě další hodinu. Mé české já už mezitím počítá, kolik času jsem dneska ztratila tím, že jsem vysedávala v restauraci a klábosila. Když se však rozhlédnu kolem, lidé, kteří přišli před námi, tu stále sedí a objednávají si dezert. Když si mí přátelé všimnou mého rozhlížení se kolem a přepočítávání času, usmějí se a opět mi povídají tolik oblíbené tranquilo tedy klid. ,,Však já jsem klidná, jenom kdybych tu nevysedávala, tak toho stihnu víc.“ Říkám si v duchu.
Siesta jako součást každého dne
Po zdlouhavém obědu vyrážím opět na památky. Hlavní je toho přeci stihnout co nejvíce. Ulice jsou však téměř prázdné. Když už se v nich však někdo objeví, je to neuvěřitelný kontrast. Místní opálení Španělé s tmavými vlasy jdou ulicí pomalu a v klidu si dojdou pro nějakou sladkou dobrůtku a pak jdou zase někam odpočívat. Mezitím ulicí doslova pádí vysoká bledá blondýnka, která si nechce nechat ujít jedinou památku. V tuhle část dne by místní do kroku nepřidali snad ani kdyby hořelo. Dobíhám k památce a po prozkoumání informační cedule vidím, že mají až do pěti zavřeno. „Proč mají zavřeno?“ Podivím se v duchu. „No jasně však je siesta.“ Siesta tedy takový druh odpoledního odpočinku, který je oblíbený hlavně v jižní části Španělska. Odpoledne tu bývá veliké teplo, a tak vám to pak v práci stejně moc nemyslí, a tak jsou tu lidé zvyklí dát si odpolední siestu a v práci pokračují později. Mé české já už však mezitím na lavičce v parku počítá počet časových jednotek, které ztrácíme díky siestě. V tom však zaslechnu energického hudebníka, který kousek ode mě hraje na kytaru a zpívá. Rozhlédnu se a vidím, jak se kolem shromažďují místní, kteří si danou chvíli plně užívají a nikam nespěchají. Zkrátka si užívají přítomný moment.
Klid, úsměv a laskavost, to jsou základní pilíře Španělské pohody
Energické noční ulice
Siestou však den ve Španělsku nekončí. To rozhodně ne. Naopak. Španělé načerpají novou energii a jsou připraveni si tak naplno užít i nekonečný večer. Po odpoledním odpočinku se večer začínají ulice opět plnit a doslova číší životem. Čas ve Španělsku je proti Česku obecně trochu posunutý. Zatímco většina Čechů je zvyklá večeřet mezi 5 a 7 hodinou, tak Španělé jedí běžně až kolem deváté večer. Ovšem není výjimkou, že uvidíte španělskou rodinku s malými dětmi vcházet do restaurace až v jedenáct večer. V tuhle dobu španělské bary doslova kvetou a jsou plné usměvavých Španělů, kteří postávají v kroužku a pozorují nadaného mladého hudebníka předvádějícího velkolepou show.
Klid jako životní styl
Pro neklidného Středoevropana, který má pořád potřebu něco dělat a když nic nedělá, tak alespoň přemýšlí nad tím, kolik práce by místo „pohody“ mohl stihnout to zpočátku může být nepředstavitelné. Po čase se však ukazuje, že tento klidný a usměvavý přístup k životu má něco do sebe. Ať už chcete nebo nechcete, odpolední siesty, prázdné ulice a nedělní zavíračky v obchodech vás donutí začít žít klidněji a nikam nespěchat. Však práci, co máte naplánovanou vždy nakonec dokončíte, ale krásné momenty, které jste mohli zažít, ale nezažili jste je kvůli spěchu se už nikdy nevrátí. A to je přesně něco, na co jsou Španělé experti. Umí se zastavit a žít. To je vlastnost, kterou bychom se do jisté míry měli snažit dostat do svého života i my. Umět ocenit drobnosti a prožívat danou chvíli je nesmírně náročné, avšak i velmi přínosné.
