Článek
Je fér přiznat, že adjektivum „plzeňský“ stojí na vratkých základech: na mé zkušenosti se čtyřmi(!) články autorů tamní fakulty.
U plzeňského dloubáku se autor kriticky vymezí vůči cizímu textu, nekritizuje ovšem to, co jiný napsal, nýbrž to, že něco nenapsal a přitom napsat měl. Kritik současně přispěchá s uklidněním, neboť děsivou trhlinu ve vesmíru právní vědy velkoryse zaplní sám.
Autor vstupuje na scénu jako horlivý zachránce, který je rozezlen absencí důležitého. Jako nevyžádaný blanický rytíř napravuje to, co jiní zanedbali, a zároveň sdílí svou emoci. Plzeňský dloubák je facka konkurenci, která má čtenáře přesvědčit, že autor nejenže umí najít chybu, ale také z ní patřičně trpět.
Potřeba vymezit se vůči druhým je stará jako samo psaní a někde samozřejmě dává smysl. Vytýkat jinému, že o něčem nepsal, může být dle okolností velmi relevantní, třeba při zjevné dezerci od problému k oblíbeným úvahám o tom, jaká by měla být budoucí právní úprava.
Někdy je ale pošetilostí. Jako když na Seznamu někdo publikuje článek o návštěvě Madridu a anonymní čtenář do něj v komentářích zaryje slovy: No a Lisabon je vosk? Ha?
Důvody, proč bylo něco vynecháno, mohou být přeci dané povahou věci. Nelze psát o všem, všude a najednou (byť to někteří z nás neustále zkouší).
Dobrý kritik by měl vědět, že kvalitní text není ten, který by napsal sám, kdyby se problému věnoval. Tuší něco o úskalí, na které nás tak mile upozorňuje polština. Moc se mi to líbí = Bardzo mi się to podoba.
Stínová energie z opovržení (domnělým) sokem, který jen něco nenapsal, je patrně přístupnější než vnitřní zdroje inspirace. Není to hezké, ale někomu to takto stačí.
Plzeňský dloubák je stejně pošetilý jako zobecnění na základě čtyř anekdotických případů z Plzně.
