Článek
Jde totiž o dvě odlišné právní kategorie upravené různými právními předpisy a podléhající odlišnému režimu ochrany.
Nekalá soutěž je upravena v občanském zákoníku. Jde o institut soukromého práva, jehož účelem je ochrana soutěžitelů a zákazníků před jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli nebo zákazníkovi. Ochrana proti nekalé soutěži je primárně poskytována prostřednictvím civilního řízení, což předpokládá, že dotčené subjekty (zejména soutěžitelé a zákazníci) budou svá práva uplatňovat samostatně, podáním žaloby k příslušnému civilnímu soudu.
Nekalé obchodní praktiky jsou naopak regulovány veřejnoprávním předpisem, zákonem o ochraně spotřebitele. Tyto praktiky představují jednání podnikatele vůči spotřebiteli, které je v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele. Na rozdíl od nekalé soutěže je zde ochrana zúžena: zákon chrání pouze spotřebitele. Činí tak prostřednictvím dozorových orgánů, která jsou oprávněny za porušení zákona ukládat sankce (patří mezi ně např. Česká obchodní inspekce).
Hranice mezi nekalou soutěží a nekalými obchodními praktikami nejsou vždy zřetelné. V některých případech se tyto právní instituty překrývají, jindy se však zcela míjejí a uplatňují se odděleně.
Nekalé postupy, které jsou pouze nekalou soutěží
Příkladem, kdy je nekalý postup nekalou soutěží (a nikoliv nekalou obchodní praktikou) může být následující situace. Podnikatel šíří nepravdivé informace o jiném podnikateli či jeho produktech a tyto údaje jsou způsobilé přivodit pomlouvanému újmu. Podnikatel tímto nekalým postupem naplní skutkovou podstatu nekalé soutěže - tzv. zlehčování dle § 2980 občanského zákoníku. Jde tedy o nekalou soutěž, ovšem nikoliv o nekalou obchodní praktiku. Z pohledu právní úpravy nekalých obchodních praktik je totiž takové jednání irelevantní, neboť nekalé obchodní praktiky se odehrávají „jen“ ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem (B2C).
Nekalý postup je nekalou soutěží i nekalou obchodní praktikou
Častější je ovšem souběh obou institutů. Příkladem může být vábivá reklama (které se budu věnovat podrobněji v samostatném příspěvku, proto ji zde nastíním jen stručně).
Vábivá reklama představuje typickou formu nekalé obchodní praktiky, jejímž cílem je přilákat spotřebitele do obchodu (ať už kamenného či online) prostřednictvím vysoce atraktivní nabídky, která však není reálně dostupná. Spotřebitel je následně konfrontován se skutečností, že inzerované zboží není k dispozici, neboť podnikatel od počátku nezajistil jeho dostatečné množství.
Příklad: podnikatel zveřejní v propagačním letáku nabídku banánů za mimořádně nízkou cenu 12,90 Kč/kg v rámci týdenní akce počínající v pondělí. Spotřebitel se dostaví do prodejny již v dopoledních hodinách téhož dne, avšak zjistí, že banány již byly vyprodány (zbývají pouze banány v bio kvalitě za čtyřnásobnou cenu). Následně vyjde najevo, že podnikatel dal za danou cenu k dispozici pouze několik kilogramů banánů, které se rozprodaly během několika minut po otevření prodejny.
Záměr takového jednání je zřejmý – spotřebitel je do provozovny přilákán výhodnou nabídkou, přičemž podnikatel spoléhá na to, že spotřebitel (ač zklamán) uskuteční nákup jiného zboží veden myšlenkou „když už jsem tady…“. Pominout nelze ani jiný efekt: i ten spotřebitel, který pro banány nevyrazí, může na základě podobných „levných slibů“ nabýt přesvědčení o obecné výhodnosti nabídek daného podnikatele.
Vábivá reklama je zakázána zákonem o ochraně spotřebitele. Podnikatel nesmí nabízet produkty, za určitou cenu, aniž by uvedl důvody, na jejichž základě se může domnívat, že nebude schopen zajistit dodávku v přiměřeném množství vzhledem k povaze výrobku nebo služby, rozsahu reklamy a nabízené ceny. Uvážíme-li druh zboží, intenzitu reklamy a výhodnost ceny, musí být tedy zboží nabízeno v přiměřeném množství.
Současně ale půjde také o nekalou soutěž.
Právní institut nekalé soutěže je v českém právním řádu vymezen prostřednictvím tzv. generální klauzule (§ 2976 občanského zákoníku), která umožňuje zahrnout i jednání, která jsou výslovně zakázána zákonem o ochraně spotřebitele jako nekalé obchodní praktiky. Vábivá reklama naplňuje bezpečně všechny tři znaky nekalé soutěže. Jde o jednání v hospodářském styku? Samozřejmě, jde přeci o obchod. Jde o jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže? Ano, klamat se nemá. A je toto jednání způsobilé přivodit újmu konkurenci i zákazníkům? Bezpochyby, škodí spotřebiteli (který vynaloží náklady na cestu a ztrácí čas) a také konkurenci (které jsou odlákáni zákazníci; nehledě na výše zmíněné riziko nezaslouženého renomé obecně výhodného obchodu).
Jednání kvalifikované jako nekalá obchodní praktika bude v podstatě vždy naplňovat také znaky nekalé soutěže. Jak jsme ale viděli výše, obráceně to neplatí – některé formy nekalé soutěže, jako je například uvedené zlehčování, se se nedotýkají spotřebitele a nespadají pod úpravu zákona o ochraně spotřebitele.
Vzácnost souběhu nekalé soutěže a nekalé obchodní praktiky v praxi
Nekalý postup vůči spotřebitel by tedy potenciálně mohl být potírán dvěma různými způsoby. Předně pokutou ze strany orgánu veřejné moci, který bude rozhodovat podle zákona o ochraně spotřebitele. A současně soukromoprávně, žalobou poškozených soutěžitelů nebo spotřebitelů u civilního soudu.
V praxi se to ovšem neděje.
České civilní soudy v rámci nekalé soutěže jen zřídka řeší případy, které byly kvalifikovány jako nekalé obchodní praktiky podle zákona o ochraně spotřebitele. Případy týkající se například nevyžádaných obchodních sdělení (spamu), neoznačení reklamy influencerů, tzv. dark patterns v e-commerce, manipulace s recenzemi, výše uvedené vábivé reklamy apod., se v České republice zpravidla nežalují z titule nekalé soutěže. Pokud se již dostanou k soudu, tak v rámci správního soudnictví, při přezkumu sankcí uložených státními orgány za porušení zákazů v zákoně o ochraně spotřebitele.
V oblasti nekalé soutěže totiž nemáme veřejnoprávní režim. Neexistuje žádný státní orgán, který by měl pravomoc ukládat sankce za „neférové“ jednání mezi soutěžiteli (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nic takového v kompetenci nemá, byť si řada lidí myslí). Ochrana je ponechána výlučně na iniciativě poškozených subjektů. Ačkoliv teoreticky nelze vyloučit, že by například obchodní řetězec podal žalobu na konkurenta z důvodu porušení zákazu vábivé reklamy, v praxi k tomu téměř nedochází. Pokud je takové jednání postiženo veřejnoprávně (např. sankcí od České obchodní inspekce), bývá již pozdě na uplatnění soukromoprávního nároku.
Nepomohou ani spotřebitelé (leda snad kverulanti z podstaty). Spotřebitelé sice mají podle občanského zákoníku možnost domáhat se ochrany proti nekalé soutěži a mohou uplatnit paletu nároků (ještě navíc s výhodami co se týče ulehčeného dokazování). V praxi ale této možnosti čeští spotřebitelé nevyužívají. Důvodem je „racionální apatie“. Spotřebitel zpravidla nehodlá podstupovat dlouhé soudní řízení a riziko neúspěchu kvůli relativně bagatelnímu zásahu, jakým byla například nedostupnost zboží inzerovaného v nějaké prodejní akci. Jednodušší než vést komplikovanou právní bitvu s velkým obchodním řetězcem, bude podat stížnost u příslušného orgánu. Úleva může být okamžitá a fantazie o sankci trvalé.
Potenciální přínosnou roli by v tomto směru mohly sehrát spotřebitelské organizace, které mohou u nekalé soutěže uplatnit práva na zdržení a odstranění závadného stavu. Jejich aktivita v oblasti nekalé soutěže je však v České republice dlouhodobě mizivá. Tristní poměry české praxe ostře kontrastují s hyperaktivitou obdobných subjektů v Německu či Rakousku, kde tyto organizace hrají zásadní roli v obecné ochraně spotřebitelských práv.
Nekalý postup je nekalou obchodní praktikou, nikoliv ale nekalou soutěží
Čistě pro úplnost (a jen teoreticky) lze závěrem zmínit i variantu, že by určité závadné jednání bylo nekalou obchodní praktikou, ale přitom by nešlo o nekalou soutěž. To je ovšem v podstatě vyloučené: co koliduje se zákazem nekalých praktik v zákoně o ochraně spotřebitele, automaticky koliduje se zákazem nekalé soutěže. Výjimkou by snad mohly ty banálnější prohřešky proti zákonu o ochraně spotřebitele, které sice jsou nekalou obchodní praktikou (a orgán dozoru je symbolicky pokutuje), ale soud je poté z pohledu nekalé soutěže posoudí jako irelevantní díky zanedbatelnosti újmy (pravidlo de minimis).
