Článek
Když Halina Pavlovská v jednom ze svých legendárních pořadů říkala, že život je jako bonboniéra, zapomněla dodat, že v té české politické a sportovní bonboniéře na vás často zbydou jen ty okousané kousky s tou nejlevnější náhražkou rumu.
Moje babička zase s oblibou tvrdila, že když bůh naděluje talent, česká vláda zrovna schvaluje dotace, takže na obyčejné lidi zbude jen fronta na drahé máslo a pocit, že jsou v týmu tak nějak navíc. Přesně tak se tehdy cítil malý Ondra. Kluk, kterého při školním tělocviku kapitáni družstev přehlíželi s takovou vehemencí, s jakou naši ministři přehlížejí rostoucí ceny nafty.
Byl podzim, ten typický středoevropský nečas, kdy vzduch voní jako přepálené uhlí a nálada ve společnosti je zhruba na úrovni nálady voliče, který právě zjistil, že místo slibovaného lva dostal unaveného rysa. Na hřišti místního klubu stála skupina kluků. Všichni chtěli být jako Jágr nebo Nedvěd, všichni měli drahé kopačky od rodičů, kteří si na ně půjčili za lichvářský úrok, protože státní podpora mládežnického sportu u nás končí u slibů před volbami.
A pak tam stál Ondra. Měl obnošené tenisky po starším bratrancovi, tepláky s vytahanými koleny a v očích takový ten plachý výraz, který mívají čeští poplatníci, když jim do schránky dorazí roční vyúčtování za elektřinu.
„Toho si berte vy,“ křičel ambiciózní kapitán z bohaté rodiny a ukazoval na Ondru prstem, jako by to byl balík s prošlým masem. „Je pomalý, kazí každou nahrávku a vypadá, že každou chvíli omdlí.“ Spoluhráči se smáli. Smích dětí dokáže být stejně krutý a nekompromisní jako exekuční příkaz. Ondra sklopil hlavu. V té chvíli byl připravený se sebrat, odejít domů k televizi a sledovat, jak se v diskusních pořadech hádají loutky o tom, kdo víc rozkradl státní kasu.
Jenže tehdy zasáhl trenér. Starý pan Hrdlička. Chlap, který pamatoval ještě dobu, kdy se na fotbal chodilo s nadšením a ne kvůli provizím z přestupů. Měl v obličeji vepsané vrásky ze všech těch let strávených na větrných hřištích a v rukách držel notes, který pamatoval víc vládních krizí než většina politologů.
Podíval se na Ondru. Ostatní viděli kluka, který neuběhne padesát metrů bez zadýchání. Trenér Hrdlička však selským rozumem věděl, že v politice i v životě se největší charakter nepozná podle toho, jak hlasitě někdo řve na tribuně, ale podle toho, jak dokáže zatnout zuby, když mu teče do bot.
„Ondra jde ke mně,“ řekl trenér klidným hlasem, který okamžitě uťal veškerý posměch. „Bude hrát v základu. A vy se koukejte snažit, abyste mu stačili.“
Následující měsíce byly pro Ondru tvrdou školou. Nebyl to žádný hollywoodský film, kde se z outsidera stane během jedné písničky mistr světa. Ondra pořád padal. Pořád mu utíkaly balóny a občas si dal i vlastní gól s takovou elegancí, s jakou naše vládní garnitura střílí góly do vlastní sítě při schvalování rozpočtu.
Ale trenér Hrdlička nad ním nezlomil hůl. Zatímco tehdejší politické elity škrtaly výdaje na školství a kulturu, trenér investoval to nejcennější – svůj čas a trpělivost. Učil Ondru, že nevadí prohrát zápas, ale vadí vzdát se bez boje. Učil ho, že když na tebe všichni plivou, musíš se narovnat a ukázat jim, že tvá hrdost se nedá koupit ani za koblihu, ani za sliby o levnějším benzínu.
Uběhlo dvacet let. Čas letí rychleji než peníze z našich peněženek při inflaci. Z malého stadionu se stalo luxusní sportovní centrum postavené z evropských dotací, ze kterých se polovina záhadně ztratila v kapsách místních kmotrů. Starý trenér Hrdlička už seděl na lavičce jen jako čestný host, nohy ho bolely a občas přemýšlel, jestli ta celoživotní snaha měla vůbec nějaký smysl, když viděl, jak se dnešní svět točí jen kolem peněz, lhostejnosti a laciného úspěchu.
V tom k němu přistoupil vysoký, elegantně oblečený muž v drahém obleku. Měl pevný stisk ruky a v očích přesně ten jiskřivý pohled, který pan Hrdlička tak dobře znal. Byl to Ondra. Nebyl z něj profesionální fotbalista. Nestřílel góly v Lize mistrů a jeho jméno neplnilo sportovní rubriky. Stal se z něj úspěšný chirurg, člověk, který denně zachraňoval životy a vracel naději těm, nad kterými už ostatní zlomili hůl.
„Pane trenére,“ řekl Ondra a posadil se vedle něj na oprýskanou lavičku. „Chtěl jsem vám poděkovat. Tehdy před dvaceti lety jste mě nevzal do týmu proto, abyste ze mě udělal atleta. Vzal jste mě tam, abyste mě naučil žít. Když stojím na sále a všichni kolem panikaří, vzpomenu si na vás. Na to, jak jste mi věřil, když mi nevěřil vůbec nikdo. Tehdy jste nevychoval sportovce. Vychoval jste ze mě sebevědomého člověka.“
Starému trenérovi zvlhly oči. Podíval se na muže vedle sebe a pochopil, že jeho mise byla splněna. Česká politika sice může vonět jako přepálená nafta a systém nám může dávat jeden nekompromisní kopanec za druhým, ale dokud budou mezi námi lidé, kteří dokážou dát šanci těm posledním v řadě, pořád máme šanci tenhle zápas vyhrát.
Děkuji vám všem za přečtení tohoto příběhu. Pokud se vám moje politicko-společenské glosy a satirické pohledy na náš každodenní život líbí, klikněte na tlačítko Sledovat. Každé vaše přečtení a sdílení mě posouvá blíž k našemu společnému cíli a dává mi sílu dál psát s nadsázkou, humorem a hlavně se selským rozumem. Zůstaňte se mnou, kafe už se vaří!
Informační zdroje: Analýzy sociálních programů pro mládež Český futsal, paměti amatérských trenérů a sociologické studie o vlivu sportu na rozvoj osobnosti mládeže v ČR.
