Článek
Stačí otevřít internet nebo si pustit zprávy.
„Nikdo nechce pracovat.“
„Mladí nemají pracovní návyky.“
„Firmy nemohou sehnat zaměstnance.“
Podobné věty slýcháme stále častěji.
Jenže možná bychom si měli položit jinou otázku.
Opravdu lidé nechtějí pracovat?
Nebo jen nechtějí pracovat za podmínek, které jim nedávají smysl?
Práce sama o sobě většině lidí nevadí.
Vadí jim pocit, že jejich úsilí není oceněno.
Vadí jim prostředí, kde se od nich očekává stoprocentní nasazení, ale zpátky dostávají minimum uznání, nejistotu nebo neustálý stres.
Mnoho zaměstnanců dnes neodchází kvůli samotné profesi.
Odchází kvůli špatnému vedení.
Kvůli tomu, že nikdo neposlouchá jejich názory.
Kvůli tomu, že se z lidí stávají položky v tabulce místo členů týmu.
Není náhodou, že se mezi personalisty stále častěji opakuje známá věta:
Lidé neopouštějí firmy. Opuštějí špatné šéfy.
Samozřejmě neplatí vždy a všude.
Existuje spousta zaměstnavatelů, kteří si svých lidí váží, investují do nich a vytvářejí prostředí, kde lidé zůstávají dlouhé roky.
Stejně tak ale existují firmy, které se diví vysoké fluktuaci, přestože zaměstnanci opakovaně upozorňují na stejné problémy.
Nízké mzdy.
Nejasná pravidla.
Chaotické řízení.
Nedostatek zpětné vazby.
Přesčasy považované za samozřejmost.
A pocit, že člověk je nahraditelný během jediného dne.
Pak se zaměstnavatelé často ptají:
„Proč nám lidé odcházejí?“
Odpověď někdy neleží na pracovních portálech.
Stačí se podívat do zrcadla.
Lidé dnes mají větší možnosti než dřív.
Mohou změnit zaměstnání.
Mohou začít podnikat.
Mohou pracovat na dálku.
A především už nejsou ochotni zůstávat tam, kde dlouhodobě ztrácejí zdraví, energii nebo důstojnost.
Velkou roli samozřejmě hrají také peníze.
Ne proto, že by lidé chtěli být bohatí za každou cenu.
Ale proto, že chtějí normálně žít.
Zaplatit bydlení.
Jídlo.
Dopravu.
Něco ušetřit.
A občas si dopřát dovolenou nebo výlet s rodinou.
Pokud někdo pracuje naplno a přesto každý měsíc počítá každou korunu, není překvapivé, že začne hledat jinou cestu.
Nejde o lenost.
Jde o snahu žít důstojně.
Stejně důležitý je ale i smysl práce.
Lidé chtějí vědět, proč to, co dělají, má význam.
Chtějí cítit, že jejich práce někomu pomáhá nebo že posouvá firmu kupředu.
Pokud mají pocit, že jejich nápady nikoho nezajímají a jejich práce je jen nekonečný kolotoč úkolů bez uznání, motivace rychle mizí.
Dobrý vedoucí přitom nemusí být ten nejhlasitější.
Nemusí mít nejdražší kancelář ani nejvíce titulů.
Stačí, když umí naslouchat.
Dodržuje slovo.
Dokáže pochválit.
A když se něco nepovede, nehledá viníka, ale řešení.
Takové vedení si lidé pamatují.
A často kvůli němu zůstávají i tehdy, když dostanou jinou pracovní nabídku.
Možná bychom proto měli přestat opakovat, že lidé nechtějí pracovat.
Mnohem přesnější by bylo říct, že lidé hledají práci, ve které mohou odvést poctivý výkon, být za něj spravedlivě odměněni a cítit, že si jich někdo váží.
Protože loajalitu nelze vynutit.
Stejně jako respekt.
Obojí vzniká postupně.
Poctivým jednáním.
Důvěrou.
A vědomím, že na druhé straně nestojí jen zaměstnanec nebo zaměstnavatel, ale především člověk.
Děkuji, že jste článek dočetli až do konce. Pokud vás baví zamyšlení nad prací, mezilidskými vztahy a tématy, která se dotýkají každodenního života, budu moc rád, když mě budete i nadále sledovat. Vaše podpora je pro mě velkou motivací hledat další témata, která stojí za společnou diskusi.
