Článek
Pracovala jsem v jedné útulné malé kavárně v centru města. Bylo to jedno z těch míst, kde se štamgasti chovají, jako by jim to tam patřilo, a my, baristé, jsme byli součástí jejich denního rituálu. Většina z nich byla milá, ale pak tu byl on.
Říkejme mu pan Dokonalý. Muž kolem padesátky, vždy v dokonale nažehleném obleku, vždycky spěchal a vždycky byl nepříjemný. Pokaždé, když si objednával, štěkl na nás tu samou větu: „Flat white, jako minule. A hlavně to tentokrát nepoplést.“ A pokaždé, když jsme se ho zeptali na upřesnění – jaké mléko, jeden shot nebo dva – jen protočil panenky a odsekl: „Prostě to nějak zjistěte. Není to těžké. Jednou jste to udělali správně.“
Asi nemusím dodávat, že jsme z něj byli všichni unavení. Nikdo si nepamatoval, která z deseti variant flat white byla ta jeho „správná“.
Jednoho dne mi ale došla trpělivost. Zrovna jsem měla za sebou náročnou ranní špičku a on vrazil dovnitř a zahulákal svou obvyklou objednávku: „Flat white, jako minule.“
„Jistě,“ řekla jsem s tím nejsladším úsměvem. „Hned to bude.“
A dala jsem mu přesně to, co měl minule. Tedy, co si objednal minule. Před týdnem se totiž přeřekl a místo své obvyklé kávy si omylem objednal bezkofeinové kapučíno s ovesným mlékem a karamelovou polevou. Pamatuji si, jak se mu zkroutil obličej, když ho ochutnal, a jak si stěžoval, že je to sladké a bez kofeinu. Přesně tuhle objednávku jsem mu teď s pečlivostí chirurga připravila.
Podala jsem mu kelímek s veselým: „Tady to je, přesně jako minule!“
Vzal si ho, usrkl, zarazil se a s výrazem naprostého znechucení se na mě podíval. „Co to sakra je?“ procedil mezi zuby.
Usmála jsem se ještě víc a s nevinným výrazem jsem odpověděla: „Vaše přesná objednávka z minula. Říkal jste, ať to hlavně nepletu.“
Chvíli na mě zíral, rudý vzteky. Pak bez jediného dalšího slova hodil na pult stokorunu a vyřítil se z kavárny.
A výsledek? Už nikdy tu větu nepoužil. A nikdy nebyl hrubý. Od té doby si vždycky objednává hezky a srozumitelně. Stálo to za to.
