Hlavní obsah
Rodina a děti

Babička (87) chce odkázat 70 milionů na charitu v Africe místo rodině! Máme ji zbavit svéprávnosti ?

Foto: Freepik.com

Peníze z dědictví umí rodinu rozložit

Babička Božena (87) léta slibovala rodině dědictví. Teď chce 70 milionů dát charitě. Jarda (29) je zklamaný a naštvaný. Má právo ji zbavit svéprávnosti, nebo je nevděčný?

Článek

Jarda (29) měl vždycky ke své babičce Boženě (87) velmi blízko. „Babička Božka byla vždycky můj velký vzor,“ vypráví Jarda. „Neuvěřitelně silná, samostatná žena, která se nikdy nebála postavit za svá práva. Značnou část svého majetku, odhadem tak sedmdesát milionů korun, získala zpět v restitucích po pádu minulého režimu – šlo o rodinné nemovitosti, o které její rodina nespravedlivě přišla. Babička pak tento navrácený majetek léta statečně spravovala, zvelebovala a pečlivě udržovala. Pamatuju si, jak nám od dětství vyprávěla, že jejím cílem je po sobě něco zanechat, něco, co by nám, její rodině, pomohlo v životě, a aby se tak alespoň symbolicky napravily minulé křivdy.“ Často slýchávali věty jako: „Tyhle peníze vám pomůžou se vzděláním, s pořízením vlastního bydlení, a zajistí ještě vaše děti.“ Nebyly to plané řeči; babička byla vždy velmi pragmatická a o svých financích mluvila otevřeně.

Jenže teď, po všech těch letech, babička říká něco úplně jiného. A Jardu to, mírně řečeno, šokovalo.

Asi před rokem se Božena, kterou vždycky fascinovala Afrika a příběhy z rozvojových zemí, začala více angažovat pro jednu charitativní organizaci, která se zaměřuje právě na pomoc v této oblasti. „Samozřejmě na tom samo o sobě není nic špatného,“ přemítá Jarda. „Každý má právo podporovat věci, kterým věří, a pomáhat druhým je chvályhodné. Ale tohle je jiné. Babička se najednou, jako blesk z čistého nebe, rozhodla, že chce veškerý svůj majetek – ano, slyšíte dobře, úplně VŠECHNO – darovat této charitativní organizaci na podporu konkrétního projektu v jedné africké zemi.“ Její argumenty jsou pro rodinu těžko pochopitelné: „Jste mladí, vy si v životě poradíte,“ nebo ještě hůř: „Ta charita a lidé tam ty peníze využijí mnohem lépe, než byste kdy dokázali vy.“ Dokonce zmínila, že by to byl její největší životní příspěvek na dobrou věc – konkrétně na pomoc té rozvojové zemi v Africe, kontinentu, který ji celý život tiše přitahoval. Říkala, že k tomuto rozhodnutí dospěla díky svému působení v té organizaci a poznání skutečných potřeb tamních lidí.

Když to Jarda poprvé uslyšel, upřímně se naštval. „Nekřičel jsem, ani jsem nebyl hrubý, to bych si k babičce nikdy nedovolil,“ zdůrazňuje. „Ale byl jsem viditelně rozrušený, to ano.“ Zeptal se jí přímo, proč tak radikálně změnila názor po desetiletích, kdy tvrdila, že peníze půjdou rodině. „Babi, celá léta jsi nám všem vyprávěla, jak se staráš o tohle jmění pro nás, pro rodinu, o majetek, který se podařilo vrátit vaší rodině po těch letech bezpráví. Jak jsi chtěla, aby to bylo tvé dědictví, které nám pomůže v životě a naváže na přetrženou rodinnou tradici. Co se stalo? Proč najednou takový obrat?“ Řekl jí, že to vnímá jako facku – ne proto, že by očekával nějakou almužnu nebo že by byl líný si na sebe vydělat, ale protože je všechny doslova léta nechávala věřit, že tohle je odkaz, který spravuje a buduje pro ně. Bylo to jako by jim najednou řekla, že všechno, co jim kdy říkala, neplatí.

Babička se po jeho slovech stáhla do sebe, byla very tichá a pak pronesla, že je sobecký a nevděčný, a že se upíná na materiální statky místo na skutečné hodnoty pomoci druhým, které jí ta charitativní organizace a její zaměření na Afriku pomohly objevit. Prý konečně našla smysl v tom, jak může její celoživotní úsilí a navrácený rodinný majetek posloužit skutečně velkému a potřebnému cíli.

Jardova matka Alena si myslí, že by se měl babičce omluvit a prostě přijmout, že jsou to její peníze a její rozhodnutí. „To já samozřejmě chápu, že si se svými penězi může dělat, co chce,“ říká Jarda. „Ale jde o ten princip, o ta léta slibů. A taky o to, jestli je v jejím věku a v tomhle novém, intenzivním zápalu pro dobročinnost v Africe skutečně schopná udělat takové rozhodnutí bez cizího vlivu.“

Jeho sestra Eva to vidí podobně jako on. „Evě to taky připadá celé špatné a manipulativní,“ pokračuje Jarda. „Má pocit, jako by tu charitu, nebo spíš někteří lidé v ní, babičku na stará kolena zneužívali a využívali její dlouholeté sympatie k Africe. Všimla si, jak babička poslední dobou mluví jinak, jako by opakovala naučené fráze z jejich brožur nebo od jejich zástupců. A ti noví ‚přátelé‘ a dobrovolníci z té charitativní organizace jsou u ní podezřele často, nosí jí drobné dárky, neustále ji zvou na nějaké akce a prezentace o Africe. Máme strach, jestli ji někdo neovlivňuje víc, než je zdrávo.“ Rodina se dokonce začala bavit o tom, jestli babiččino rozhodnutí není ovlivněno nějakým skrytým nátlakem, nebo jestli plně chápe důsledky svého rozhodnutí odkázat tak obrovskou sumu – navíc majetek s takovou rodinnou historií – jedné konkrétní organizaci, se kterou se tak intenzivně zapletla teprve nedávno, i když její zájem o Afriku je staršího data.

Situace je tak napjatá, že Jarda s Evou dokonce v zoufalství nadhodili tu nejkrajnější možnost – jestli by nebylo na místě zvážit, zda je babička ještě plně schopná o takto závažných věcech rozhodovat sama. Myšlenka na to, že by snad uvažovali o návrhu na omezení její svéprávnosti, aby zabránili převodu majetku na charitu a aby se k němu rodina, které byl léta slibován, nakonec dostala, je pro Jardu samotného děsivá. „Připadal bych si jako hyena,“ svěřuje se tiše. „Vždyť je to moje babička, mám ji rád. Ale co máme dělat, když máme pocit, že o všechno přicházíme a že ona sama už není úplně ve své kůži a nerozhoduje se racionálně? Je to hrozná představa, snažím se ji zahnat, ale občas se vkrádá. Chceme ji chránit před možným zneužitím, ale lhali bychom, kdybychom řekli, že nám nejde i o ten majetek, který nám byl léta slibován a který má pro naši rodinu i citovou hodnotu.“

Jarda je z celé situace nešťastný. „Miluju svou babičku, vždycky tu pro mě byla. Vždycky vyprávěla o svých snech, jak by jednou chtěla Africe pomoci, ale tohle je něco jiného. Teď mám pocit, jako by to byl někdo jiný, kdo za ni rozhoduje, nebo jako by ztratila soudnost. Nechci se s ní hádat, ale zároveň nedokážu jen tak přihlížet, jak se možná nechává manipulovat a jak se rozplyne odkaz, o kterém nám celý život vyprávěla, že bude pro nás.“ Je jeho hněv a zklamání sobecké, nebo má právo cítit se podvedený a mít obavy o babiččino rozhodování? A zachází příliš daleko, když ho v zoufalství napadají i tak krajní řešení?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz