Benedikt IX.: Papež, co prodal svůj úřad, pořádal orgie, a stejně ho zvolili třikrát!

Budoucí papež Benedikt IX. se narodil kolem roku 1012 jako Theophylactus, syn hraběte Albericha III. z mocného římského rodu Tusculanů, známého také jako Theophylacti. Tento rod měl v té době v Římě a okolí obrovský vliv a papežský úřad pro ně nebyl ničím neznámým. Theophylactovi strýcové, Benedikt VIII. a Jan XIX., již před ním seděli na Petrově stolci, což jasně ukazuje, jak pevně Tusculanští drželi papežství ve svých rukou. Papežský úřad se v té době pro některé mocné rodiny stal takřka rodinným podnikem, nástrojem k upevnění světské moci a bohatství, což signalizovalo hlubokou krizi duchovní autority církve.  

Diskuse se vedou o Theophylactově věku při jeho prvním zvolení papežem v říjnu 1032. Většina seriózních zdrojů uvádí, že mu bylo kolem dvaceti let. Existuje však i tvrzení, založené na „nepodloženém svědectví“ mnicha Rodulfa Glabera z Auxerre, že mu bylo pouhých jedenáct nebo dvanáct let. Ačkoliv je Glaberův údaj historiky považován za méně spolehlivý, přispěl k Benediktově nechvalné pověsti „chlapeckého papeže“. Tento spor o věk není jen akademickou kuriozitou; mladší věk by jeho pozdější excesy činil ještě skandálnějšími, zatímco starší věk by poukazoval na hlubší morální zkaženost již dospělého muže.  

Politické klima 11. století v Římě bylo stále poznamenáno dozvuky tzv. Saeculum Obscurum (Temného století), období v 10. století (zhruba 904-964), kdy papežství bylo hluboce zkorumpované a ovládané mocnými aristokratickými rody, včetně předků Tusculanů. Tyto rodiny manipulovaly papežskými volbami a využívaly papežský úřad pro své světské cíle. Ačkoliv Benedikt IX. vládl po formálním konci tohoto období, jeho pontifikáty jasně ukazují, že praktiky jako simonie (svatokupectví) a morální úpadek přetrvávaly. Není tedy překvapením, že Benediktův otec Alberich III. zajistil jeho zvolení na papežský stolec pomocí úplatků. Institucionální problémy církve byly hluboce zakořeněné a volaly po radikální reformě.  

Kariéra Benedikta IX. na papežském stolci je definována třemi oddělenými obdobími, což je v dějinách církve naprosto ojedinělé. Jeho opakovaná vyhnání a návraty názorně demonstrují, jak nestabilní byla pozice papeže v Římě, pokud neměl silnou vojenskou či politickou podporu své rodiny nebo císaře.  

První pontifikát (říjen 1032 – září 1044) začal, jak již bylo zmíněno, díky vlivu jeho rodiny a úplatkům. Zprávy z té doby hovoří o jeho „skandálním“ a „rozpustilém“ chování, které rychle vedlo k nespokojenosti mezi Římany. V roce 1036 byl dokonce na krátkou dobu z Říma vyhnán, ale brzy se vrátil s pomocí císaře Konráda II. Napětí však přetrvávalo a v září 1044 byl Benedikt IX. znovu vyhnán opoziční frakcí, která na jeho místo zvolila Jana, biskupa sabinského, jenž přijal jméno Silvestr III.

Druhý pontifikát (březen/duben 1045 – květen 1045) byl velmi krátký. Benediktovy ozbrojené síly se na jaře 1045 vrátily do Říma a vyhnaly Silvestra III., čímž se Benedikt znovu ujal papežského úřadu. Zdá se však, že si nebyl jistý svou schopností udržet se u moci a zároveň údajně toužil oženit se se svou sestřenicí. Tyto okolnosti ho vedly k bezprecedentnímu kroku: v květnu 1045 se rozhodl rezignovat a prodal papežský úřad svému kmotrovi, zbožnému knězi Janu Graciánovi, za finanční kompenzaci, údajně na pokrytí svých „volebních výdajů“. Jan Gracián se poté stal papežem Řehořem VI. Tento akt ukazuje na absolutní upřednostnění osobních tužeb před posvátností úřadu.  

Třetí pontifikát (listopad 1047 – červenec 1048) následoval po smrti papeže Klementa II., který byl dosazen císařem Jindřichem III. po sesazení Řehoře VI. Benedikt IX. využil mocenského vakua, vrátil se do Říma a znovu obsadil Lateránský palác. Jeho třetí vláda však netrvala dlouho. V červenci 1048 byl definitivně vyhnán německými vojsky na příkaz císaře Jindřicha III. a na jeho místo nastoupil Damasus II..  

Pověst Benedikta IX. je neodmyslitelně spjata s řadou šokujících obvinění, která z něj činí jednoho z nejkontroverznějších papežů historie. Byl obviňován z rozpustilého a hluboce nemorálního života, přičemž některé prameny hovoří o jeho „zhýralosti“. Nejzávažnější obvinění se týkala jeho údajné účasti na orgiích, sodomii a dokonce bestialitě. Tyto popisy pocházejí zejména od dvou významných církevních osobností té doby: Petra Damiána a pozdějšího papeže Viktora III.  

Biskup Benno z Piacenzy Benedikta obvinil z „mnoha odporných cizoložství a vražd“. Papež Viktor III. (dříve známý jako Desiderius, opat z Monte Cassina) ve svých Dialozích barvitě líčil Benediktovy „znásilnění, vraždy a jiné nevýslovné činy“ a jeho život na papežském stolci popsal jako „tak odporný, tak hanebný, tak ohavný, že se chvěji při pomyšlení na něj“. Petr Damián, horlivý reformátor, ve svém spise Liber Gomorrhianus (Kniha o Gomorském hříchu), ačkoliv se primárně zaměřoval na širší morální úpadek kléru a simonii, Benedikta označil za „démona z pekla v kněžském rouchu“. I historik 19. století Ferdinand Gregorovius, ačkoliv není současníkem, přispěl k tomuto obrazu, když Benedikta popsal jako „démona z pekla…, který poskvrnil posvátná tajemství náboženství svými drzými činy“.  

Je však nutné přistupovat k těmto zdrojům kriticky. Jak upozornil historik Reginald Lane Poole, obvinění v této éře často pramenila z politického nepřátelství a měla tendenci se zintenzivňovat až poté, co se daná osoba zdiskreditovala jinými činy, jako v Benediktově případě prodejem papežství. Poole doslova napsal: „musíme počkat, až se zdiskredituje prodejem papežství, než uslyšíme něco definitivního o jeho prohřešcích; a čím dále jdeme v čase a místě, tím horší se jeho charakter stává“. Mnohé z nejbarvitějších a nejextrémnějších popisů (například bestialita či údajné přípitky ďáblu ) pocházejí od jeho zapřisáhlých nepřátel nebo církevních reformátorů, kteří mohli mít silnou motivaci jeho obraz co nejvíce zčernit, aby ospravedlnili nutnost radikálních reforem. Obvinění ze sexuálních deviací byla v historii často mocným nástrojem k diskreditaci politických a náboženských protivníků, a v kontextu církve, která (alespoň teoreticky) kladla důraz na sexuální čistotu, byla obzvláště účinná. Benediktův případ tak dramaticky ilustruje propast mezi teologickým ideálem papeže jako Kristova náměstka a morální autority a drsnou realitou mocenské politiky a osobních selhání, což bylo jedním z motorů pozdějších reformních snah.  

Jedním z nejvíce šokujících a bezprecedentních činů Benedikta IX. byl prodej samotného papežského úřadu v květnu 1045. Po svém druhém návratu na papežský trůn si Benedikt zřejmě nebyl jistý svou schopností udržet si moc a zároveň, jak již bylo zmíněno, toužil po sňatku se svou sestřenicí. Tyto ryze světské a osobní motivy ho vedly k rozhodnutí, které nemělo v dějinách obdoby.  

Nabídl papežský úřad svému kmotrovi, Janu Graciánovi, který byl znám jako zbožný a reformně smýšlející kněz. Jako protihodnotu Benedikt požadoval finanční kompenzaci, konkrétně náhradu svých „volebních výdajů“, tedy peněz, které jeho rodina investovala do jeho dosazení na papežský stolec. Jan Gracián na tuto neuvěřitelnou nabídku přistoupil, zaplatil požadovanou sumu (některé zdroje hovoří obecně o „hotovostní platbě“ ) a stal se papežem Řehořem VI.  

Tento akt, kdy byl nejvyšší duchovní úřad křesťanstva předmětem koupě a prodeje jako jakákoliv jiná komodita, odhaluje extrémní míru zesvětštění a morálního úpadku papežské instituce v té době. Reakce na tento obchod byly smíšené. Například Petr Damián, známý svou touhou po reformě, zpočátku vítal změnu na papežském stolci a doufal, že Řehoř VI. přinese očistu církve. Nicméně samotný akt prodeje byl nevyhnutelně považován za simonii – svatokupectví – což je v církevním právu závažný zločin. Ironií osudu tak „reformní“ papež Řehoř VI. získal svůj úřad způsobem, který byl v příkrém rozporu s reformními ideály.  

Benedikt IX. však svého rozhodnutí brzy litoval. Snad zmařené manželské plány nebo opětovná touha po moci ho přiměly k pokusu o návrat na papežský trůn. Tato nestabilní situace, kdy si na papežský úřad činili nárok hned tři muži (Benedikt IX., Silvestr III. a Řehoř VI.), se stala neudržitelnou a přímo volala po vnějším zásahu.  

Chaos v Římě, kde si papežský úřad nárokovali současně Benedikt IX., Silvestr III. (který byl dříve vyhnán Benediktem) a Řehoř VI. (který úřad koupil), dosáhl takové míry, že si vynutil zásah nejvyšší světské autority té doby – císaře Svaté říše římské Jindřicha III.. Jindřich III., muž známý svou zbožností a touhou po reformě církve, nemohl tolerovat takovýto rozklad v centru křesťanstva. Jeho motivací bylo nejen odstranění simonie a obnovení pořádku, ale také posílení císařského vlivu na papežství a touha být korunován legitimním a čistým papežem.  

V prosinci 1046 svolal císař Jindřich III. koncil do města Sutri, severně od Říma. Tento koncil se stal klíčovým momentem v řešení papežského schizmatu. Benedikt IX. a Silvestr III. byli koncilem prohlášeni za sesazené. Benedikt se však koncilu osobně neúčastnil a jeho sesazení formálně neuznal. Řehoř VI., ačkoliv byl osobně bezúhonný, byl kvůli simonickému způsobu nabytí papežského úřadu „povzbuzen“ k rezignaci, což také učinil a odešel do exilu v Kolíně nad Rýnem.  

Po odstranění všech tří papežských nárokovatelů prosadil Jindřich III. volbu německého biskupa Suidgera z Bamberku, který přijal jméno Klement II.. Tento krok znamenal začátek éry tzv. německých reformních papežů, dosazovaných císařem, což mělo za cíl vymanit papežství z vlivu římských aristokratických klik. Koncil v Sutri tak nebyl jen církevní záležitostí, ale jasnou demonstrací císařské moci nad papežstvím, odrážející dlouhodobé napětí mezi sacerdotiem (kněžstvím) a imperiem (císařstvím).  

Ani to však nebyl definitivní konec Benediktových ambicí. Po Klementově brzké smrti v říjnu 1047 Benedikt IX. znovu využil situace, vrátil se do Říma a v listopadu se potřetí ujal vlády. Jeho třetí pontifikát však trval jen do července 1048, kdy byl definitivně vyhnán císařskými vojsky. Zásah Jindřicha III. a následné reformy tak postupně oslabily moc římských rodin, jako byli Tusculanové, a znamenaly významný krok k emancipaci papežství, i když tento proces byl dlouhý a složitý.  

Po svém definitivním vyhnání z Říma v červenci 1048 mocenské nároky Benedikta IX. konečně ochably. V roce 1049 byl vyzván, aby se zodpovídal z obvinění ze simonie, což však odmítl, a následně byl exkomunikován. Jeho další osud je poněkud nejasný, ale zdá se, že se svých papežských ambicí definitivně vzdal.  

Existují zprávy, byť ne zcela jednoznačně potvrzené, že Benedikt IX. strávil poslední léta svého života v klášteře Grottaferrata nedaleko Říma, kde údajně činil pokání za své hříchy. Některé prameny dokonce naznačují, že mu papež Lev IX. mohl před smrtí zrušit exkomunikaci. Zemřel pravděpodobně kolem roku 1055 nebo 1056 a byl pohřben právě v opatství Grottaferrata. Příběh o jeho údajném pokání, pokud je pravdivý, přidává jeho jinak temné postavě další, lidštější rozměr a nutí k zamyšlení nad možností nápravy i u takto zkompromitovaných jedinců.  

Odkaz Benedikta IX. je nepochybně jedním z nejtemnějších v dějinách papežství. Je vnímán jako symbol morálního úpadku církve před velkým reformním hnutím 11. století. Jeho pontifikáty, plné skandálů, korupce a bezprecedentního prodeje nejvyššího církevního úřadu, otřásly samotnými základy papežské autority. Paradoxně však právě jeho do očí bijící excesy mohly přispět k urychlení a zintenzivnění reformních snah. Tím, že tak jasně odhalil neudržitelnost tehdejší situace, mohl Benedikt IX. nechtěně posloužit jako varování a argument pro ty, kdo usilovali o očistu a obnovu církve. Jeho negativní příklad tak mohl mít nezamýšlený pozitivní důsledek pro budoucí směřování papežství.

Zdroje

Pope Benedict IX (Wikipedia): https://en.wikipedia.org/wiki/Pope_Benedict_IX (Poskytuje základní chronologický přehled, klíčová data a události jeho tří pontifikátů a kontroverzí.)  

The Tale of Benedict IX: A Papacy for Sale (History Medieval): https://historymedieval.com/the-tale-of-benedict-ix-a-papacy-for-sale/ (Nabízí podrobnější vhled do skandálů, okolností prodeje papežství a kritický pohled historika Reginalda Lane Poola na dobová obvinění.)  

Peter Damian (Wikipedia): https://en.wikipedia.org/wiki/Peter_Damian (Obsahuje informace o jednom z hlavních Benediktových kritiků, svatém Petru Damiánovi, a kontextu jeho reformních spisů, včetně Liber Gomorrhianus.)  

Counts of Tusculum (Wikipedia): https://en.wikipedia.org/wiki/Counts_of_Tusculum (Zasazuje Benedikta IX. do kontextu mocného římského rodu Tusculanů, který měl zásadní vliv na papežství v 10. a 11. století.)