Článek
Celé dětství jsem se bála tmy. A konkrétně jedné dlouhé, temné chodby v patře našeho domu. Můj strach se zrodil v noci, když mi bylo sedm let, a živil ho příběh mého bratra. Příběh, který jsem považovala za duchařskou historku. Pravda, jak jsem po dvaceti letech zjistila, byla nekonečně děsivější.
Bylo mi asi sedm, mému bratrovi Honzovi deset. Náš táta pracoval na montážích a býval týdny pryč, takže jsme byli doma často jen my tři s maminkou. Náš dům stál na kraji malé vesnice, téměř na samotě. V patře vedly schody na dlouhou chodbu. Na jednom konci byla moje ložnice, na druhém bratrova. Na obou koncích chodby byly prosklené dveře, které vedly na balkon a na verandu. Vždy jsme je zamykali.
Jedné noci, když nás maminka posílala spát, se Honza zastavil v půli cesty do svého pokoje. „Půjdu se ještě vyčůrat,“ řekl. „Posledních pár nocí jsem se bál jít na záchod. Pořád na konci chodby vidím nějakého muže v pruhovaném tričku.“ Nevím, jestli si maminka myslela, že si jen vymýšlí duchařské historky, aby mě postrašil, nebo jestli byla tak unavená, že ho skoro neposlouchala, ale vůbec nereagovala. Zato já jsem byla k smrti vyděšená. Představa, že bych v noci na chodbě potkala toho pruhovaného ducha, mě pronásledovala celé dětství. Od té noci jsem vždycky utíkala ze schodů do svého pokoje, jak nejrychleji jsem uměla.
Uplynuly roky. Bylo mi osmnáct a jela jsem s maminkou autem. Vzpomínaly jsme na různé příhody z dětství a smály se našemu psovi, kterého jsme měli jen krátce. Byl to postrach, který ničil vše, co mu přišlo pod tlapky. A pak maminka mezi řečí prohodila: „Pamatuješ, jak jsem tenkrát otevřela dveře policajtům a on vběhl do kuchyně a roztrhal ten velký pytel s granulemi?“
Zarazila jsem se. „Policajtům? Proč by u nás byli policajti?“ zeptala jsem se zmateně. Vyrůstali jsme na klidném místě, nikdy se u nás nic nedělo.
Maminka se na mě překvapeně podívala, jako by si uvědomila, že právě prozradila něco, co neměla. „Aha, pravda! Já jsem ti to nikdy neřekla, byla jsi na to moc malá,“ řekla pomalu. „Jednou v noci, když byl táta pryč, mě probudily nějaké zvuky za oknem ložnice. Když jsem se podívala, viděla jsem, jak do okna zírá nějaký muž.“ Pokračovala v popisu, jak rozsvítila, muž utekl, a ona popadla tátovu legálně drženou pistoli a zavolala policii.
„Už si přesně nepamatuju všechny detaily, co jsem jim nahlásila… vysoký běloch, pruhované tričko a džíny, krátké tmavé vlasy… něco takového. Řekli mi, že to odpovídá popisu muže, kterého v oblasti hledají. Že je to uprchlý vězeň, odsouzený za vraždu.“
V tu chvíli mi to ještě nedošlo. Obě historky – ta bratrova duchařská a ta mámina o skutečném nebezpečí – zůstaly v mé hlavě oddělené. Až před pár lety, když mi bylo asi pětadvacet, mi to v jeden obyčejný večer sepnulo dohromady. Jako by do sebe zapadly dva dílky skládačky a vytvořily ten nejděsivější obraz.
Ten muž v pruhovaném tričku nebyl duch. Byl to uprchlý vrah. A nestál jen za oknem. Můj bratr ho vídal na konci chodby. Uvnitř našeho domu. Několik nocí po sobě. Stál tam, ve tmě, a díval se. A my, děti, jsme spaly jen pár metrů od něj. Ten dětský strach z ducha byl nic proti hrůze, kterou cítím teď, když znám pravdu.
