Článek
Jmenuji se Tomáš, je mi osmatřicet a s manželkou Lucií (37) a naším sedmiletým synem Martínkem žijeme v útulném rodinném domku kousek za Prahou. Pracuji jako inženýr, Lucie je vedoucí právního oddělení ve velké firmě. A já? Já mám jednu velkou vášeň, která mě provází od dětství – LEGO. Jistě, někdo si může říct, že je to dětinské, ale mně to přináší radost, je to můj relax, můj způsob, jak vypnout od náročného dne. A co víc, v posledních letech se k mé vášni přidal i Martínek.
Letos na začátku roku jsme spolu strávili celé měsíce stavbou legendární vesmírné lodi Millennium Falcon. Byly to hodiny soustředění, smíchu, občas i malé frustrace, když nějaký dílek nešel najít. Ale ten výsledek! Obrovská, detailně propracovaná loď se stala chloubou mé sbírky a především naším společným pokladem s Martínkem. Často jsme ji ukazovali návštěvám a Martínek vždy pyšně vyprávěl, které části stavěl on sám. Lucie nad tím sice kroutila hlavou, ten „hype“ kolem kostiček nikdy úplně nepochopila, ale tolerovala to s úsměvem.
Začátkem března k nám přijeli na týdenní návštěvu Lucčini rodiče, Jarmila (65) a Josef (68). Jako obvykle jsem se chtěl pochlubit a zeptal se, zda by nechtěli vidět mou LEGO sbírku. Souhlasili. Tchán Josef byl upřímně ohromen velikostí sbírky a časem, který jsem tomu musel věnovat. Obdivoval detaily na Falconu. Tchyně Jarmila se ale tvářila kysele. „To je ale ztráta času, Tomáši,“ pronesla s neskrývaným despektem. „Chlap v tvých letech by se měl soustředit na to, aby byl skutečným mužem, šplhal po kariérním žebříčku a ne si hrál s kostičkami jako malý kluk.“ Zasmál jsem se tomu, Jarmila vždycky měla poněkud staromódní názory, a nechtěl jsem si kazit náladu.
Pár hodin byl klid, ale u večeře to přišlo znovu. Z ničeho nic tchyně opět nadhodila, že bych se měl na tyhle LEGO „nesmysly“ vykašlat a „být opravdovým chlapem“. Tentokrát jsme její poznámku přešli mlčením, ale z jejího napjatého výrazu a sevřených rtů bylo jasné, že s tím vnitřně neskončila.
Zbytek jejich pobytu proběhl v relativním klidu a zdálo se, že je vše v pořádku. Odjížděli brzy ráno, ve tři hodiny, aby stihli letadlo. Rozloučili jsme se, zamávali jim a já se vrátil na pár hodin do postele.
Když jsem se ráno probudil a sešel dolů, čekal mě šok, který mi vehnal slzy do očí. Na místě, kde ještě večer stál náš nádherný Millennium Falcon, byla jen hromada trosek. Tisíce dílků rozmetaných po koberci, některé dokonce prasklé. Jako by tam vybuchla bomba. A na poličce, přímo uprostřed té spouště, ležel úhledně složený vzkaz. Rukopis mé tchyně Jarmily. Stálo tam chladně a věcně: „Tohle bylo pro tvoje vlastní dobro, Tomáši. Aby ses konečně mohl soustředit na to, co je v životě důležité, a stal se skutečným mužem.“
V tu chvíli přiběhl Martínek, celý natěšený, že si „pohraje s Falconem“. Když uviděl tu zkázu, jeho malá tvářička se zkroutila bolestí a propukl v usedavý pláč. Ty slzičky bezmoci a zklamání mi rvaly srdce. Ukázalo se, že tchyně naši loď potichu zničila během noci, než odjeli.
Okamžitě jsem jí volal. Její hlas zněl klidně, až samolibě. Odmítla se omluvit. Naopak, zopakovala, že mi vlastně prokázala službu. To už jsem nevydržel. Řekl jsem jí, že dokud se neomluví nejen mně, ale především Martínkovi, tak k nám domů už nevkročí.
Lucie z mého rozhodnutí není vůbec nadšená. Chápe prý moje rozhořčení, ale je to její matka. Prý jsem přehnal, že je to starší paní a že to myslela dobře, i když zvolila naprosto špatný způsob. Mám prý být velkorysý. Jenže já si nejsem jistý. Ano, je to „jen“ LEGO. Ale pro mě a mého syna to bylo mnohem víc. Byl to náš společný čas, naše radost, náš projekt. A ten pocit zrady a úmyslného zničení něčeho, co nám bylo drahé, ten je hrozný.
Přehnal jsem to? Měl jsem její omluvu nevyžadovat tak striktně? Jsem teď ten špatný já, protože jsem se postavil za něco, co pro mě a mého syna hodně znamená?
