Článek
Rozvážím pizzu a ten večer to byl naprostý blázinec. Jedna objednávka za druhou, bez chvilky pauzy. Bylo strašné horko, takže jsem do sebe lil hektolitry vody. A pak to přišlo. Cestou na další adresu mě přepadla taková potřeba si odskočit, že jsem myslel, že to nevydržím. Naštěstí jsem byl už skoro u zákaznice. Říkal jsem si, že to rychle předám a poletím zpátky. To jsem se ale šeredně mýlil.
Zastavil jsem před domem v univerzitní čtvrti. Bylo mi divné, že je všude zhasnuto, dokonce ani žádná televize. Navíc zrovna nesvítila pouliční lampa přímo před domem, takže tam byla tma jako v pytli. Bylo sice léto a studenti byli pryč, ale ulice byla až nepřirozeně tichá. Přesto někdo tu pizzu objednat musel. Zavolal jsem na číslo z objednávky. Na druhém konci se ozval udýchaný, úsečný hlas: „Jo?“
Snažil jsem se být rychlý. „Dobrý den, vezu vám pizzu, ale zdá se, že nejste doma.“ Hlas, stále lapající po dechu, odpověděl: „Jo, nejsem doma.“ Močový měchýř mi v tu chvíli velel být mnohem méně trpělivý, než obvykle bývám. „No, tak to budeme muset objednávku zrušit,“ odsekl jsem. „Měl jste platit v hotovosti.“
Okamžitě jsem toho litoval. Hlas na druhé straně se pročistil a já poznal mladou, veselou, ale teď očividně vystresovanou dívku. „Ježišmarja, hrozně se omlouvám, já běžím z práce, proto jsem vás sotva slyšela! Prosím, neodjíždějte, mám strašný hlad a nemám auto. Vydržte pět minut, prosím!“
Bylo mi jí líto. Slíbil jsem, že počkám. Zatímco jsem čekal, zoufale jsem se rozhlížel, kam si odskočit. Všude domy, žádné stromy, nic. Nakonec jsem se rozhodl pro nouzové řešení: největší keř na její předzahrádce. Nikdo mě neuvidí, je tma, světlo nesvítí. Zvířata taky čůrají venku, no ne?
Připlížil jsem se ke keři, který byl jen asi metr od jejích vchodových dveří. Rozhlédl jsem se, rozepnul poklopec a ulevil si. Po první milisekundě úlevy jsem si všiml, že zvuk je divný. Jako bych močil na něco pevného, ne na listí. Zpanikařil jsem, že jsem se špatně trefil. A pak jsem uslyšel něco mnohem horšího. Hluboký mužský hlas, který zavrčel: „Co to kurva je?“
Než jsem se stihl otočit, z toho keře na mě vyskočil chlap! Proletěl kolem mě a otíral si z ramene můj „zlatý déšť“. Myslím, že jsem ho trefil přímo do obličeje, protože si dost neurvale odplivl. Zmizel ve tmě a já po chvíli zaslechl skřípění pneumatik, jak odjíždí auto.
Stál jsem tam v naprostém šoku, ani jsem se neobtěžoval zapnout si kalhoty. Můj mozek odmítal přijmout realitu. Kdo by se proboha v takovém horku schovával v křoví v mikině s kapucí? Můj instinkt se mi snažil zoufale říct: „Tohle je špatný. Jsi ve velkém průšvihu.“ Ale já, jako naprostý idiot, jsem se rozhodl teorii o „muži v křoví“ potvrdit a šel jsem se podívat blíž.
Rozsvítil jsem baterku na mobilu a nahlédl za keře. A tehdy jsem ji uviděl. Potřísněnou tašku. Zvědavost mi nedala a vytáhl jsem ji. Když jsem ji otevřel, obsah mi vyrazil dech: ostrý nůž, role lepicí pásky a lahvička s prášky. V tu chvíli se iluze rozplynuly a nahradil je čistý, ledový strach. Všechny instinkty, které doteď spaly, se probudily s desetinásobnou silou.
Pustil jsem tašku, sprintoval přes ulici k autu, naskočil a šlápl na plyn dřív, než se dveře vůbec dovřely. Ujel jsem, co nejdál to šlo, a pak zastavil na parkovišti u nonstop lékárny, abych se uklidnil a zavolal pomoc. Vytočil jsem 158. Operátor byl skvělý, snažil se mě uklidnit, ale já jsem v panice blábolil páté přes deváté o holce, která možná neexistuje, a o chlapovi, kterého jsem počůral.
A pak mi od ní přišla zpráva: „Ahoj, jsem tady, nevidím tě?“ Řekl jsem to operátorovi. Věděl jsem, že je to proti vší logice, ale musel jsem se vrátit. Nemohl jsem ji tam nechat. Otočil jsem auto a se srdcem v krku jel zpátky.
Našel jsem ji, jak zmateně bloudí po ulici. Zamával jsem na ni a stáhl okénko. „Nastup si. Hned!“ šeptal jsem naléhavě. Nechápala. „Byl tu muž ve vašem křoví. Volám policii. Prosím, nastupte si, ať můžeme zamknout.“ Abych ji přesvědčil, ukázal jsem jí displej telefonu s probíhajícím hovorem na linku 158. Okamžitě nasedla.
Později se vše vysvětlilo. Nemusel jsem nic moc dodávat. Důvod, proč bez zaváhání nasedla do auta k cizímu poslíčkovi s pizzou, byl ten, že z mého popisu okamžitě poznala, o koho jde. Byl to její násilnický bývalý přítel. Ten psychopat na ni zjevně čekal v křoví.
Dívka mi později volala, děkovala a nechala mi v pizzerii obrovské spropitné. Už nikdy jsem ji neviděl. A i když vím, že ten chlap nešel po mně, ten zážitek mě navždy změnil.
