Článek
Nikdy bych si nepomyslela, že se budu bát otevřít dveře vlastnímu pošťákovi. Celý život jsem byla spíš důvěřivý člověk, možná až moc. Bydlím sama v malém bytě na kraji města, v jednom z těch paneláků, kde se všichni tak nějak znají od vidění. Děti už jsou dávno z domu, manžel mi před pár lety zemřel, a tak jsem si zvykla na svůj klid a ticho. Až do chvíle, než k nám do rajónu přišel ON. Nový pošťák.
Pan Karel, náš starý pošťák, byl takový nerudný dobrák. Prohodil sotva pár slov, nechal poštu ve schránce, a když bylo něco doporučeně, zazvonil, předal a spěchal dál. Měla jsem ho vlastně ráda pro tu jeho předvídatelnost. Jenže pan Karel odešel do důchodu a na jeho místo nastoupil mladší muž, odhadem tak kolem čtyřicítky. Představil se jako Roman.
Zpočátku jsem si říkala, že je to příjemná změna. Roman byl usměvavý, až přehnaně zdvořilý. „Dobrý den, paní Věro, sluníčko nám dneska ale přeje, viďte?“ cvrlikal, když mi podával obyčejný leták. Trochu mě zarazilo, že hned věděl mé jméno, ale pak jsem si řekla, že si to asi přečetl na zvonku nebo na schránce a chce být prostě milý. Snažila jsem se být také přátelská, úsměv jsem mu oplatila, prohodila pár slov o počasí. Vždyť co je na tom, že?
Jenže jeho „milé“ chování začalo být brzy trochu… jiné. Jeho pohledy se zdály delší, než bylo nutné. Když mi podával poštu, jeho prsty se jakoby náhodou otřely o mé. Nejdřív jsem to přisuzovala náhodě, své vlastní přecitlivělosti. „Věruš, neblázni,“ říkala jsem si v duchu, „chlap je prostě komunikativní, to je celé.“
Postupně se ale tyhle drobnosti začaly kupit. Začal komentovat věci, které se ho vůbec netýkaly. „Ty muškáty na balkoně máte letos obzvlášť krásné, paní Věro. Zaléváte je s láskou, to je vidět.“ Nebo: „Včera jsem vás zahlédl, jak jdete z nákupu. Ta nová halenka vám moc sluší.“ Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, ale ne z radosti, spíš z rozpaků a narůstajícího neklidu. Kde mě mohl zahlédnout? Sleduje mě?
Jeho přítomnost u dveří se prodlužovala. Už to nebylo jen rychlé předání pošty. Stál tam, opíral se o futra a vyptával se. „A co dneska budete dělat, paní Věro? Něco dobrého vařit? Nebo máte nějakou návštěvu?“ Jeho úsměv mi přestal připadat milý. Začínal mě děsit. Bylo v něm něco slizkého, něco, co mi nahánělo husí kůži.
Snažila jsem se jeho návštěvy zkracovat. Odpovídala jsem jednoslovně, nedívala se mu do očí, rychle brala poštu a zavírala dveře. Ale on jako by to nechápal, nebo spíš chápat nechtěl. Někdy jsem měla pocit, že ho moje odtažitost ještě víc provokuje. Začala jsem se bát zvonku. Pokaždé, když zazvonil, trnula jsem, jestli je to on. Snažila jsem se odhadnout dobu, kdy obvykle chodí, a pokud to šlo, nebýt doma nebo alespoň předstírat, že nejsem. Připadala jsem si jako štvanec ve vlastním bytě.
Jednou jsem se svěřila kamarádce Jarmile u kafe. „Jarmilko, já se snad začínám bát našeho pošťáka,“ začala jsem nejistě. Vyprávěla jsem jí o jeho pohledech, poznámkách, o tom, jak se u mě zdržuje. Jarmila se na mě podívala trochu soucitně, ale pak mávla rukou. „Ale Věruš, prosím tě. Chlap je možná trochu vlezlý, to jo, ale ty jsi sama, tak si možná všechno moc bereš. Určitě to tak nemyslí. Buď ráda, že si tě vůbec někdo všimne.“ Její slova mě ranila. Čekala jsem pochopení, možná radu, ale místo toho jsem si připadala jako hysterická ženská, která si všechno namlouvá. Možná má pravdu, pomyslela jsem si. Možná opravdu přeháním.
Tohle ujišťování mi ale vydrželo jen do dalšího dne. Roman přišel s doporučeným dopisem. Když jsem podepisovala dodejku, naklonil se ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho dech. „Máte tak příjemnou vůni, paní Věro,“ zašeptal. „Jako letní louka.“ V tu chvíli mi došlo, že tohle už není normální. Tohle není jen milý pošťák. Cítila jsem, jak se mi žaludek sevřel strachem. Rychle jsem mu vytrhla obálku z ruky a skoro mu přibouchla dveře před nosem. Celá jsem se třásla.
Nejhorší ale přišlo o pár dní později. Zvonil. Já hloupá jsem si myslela, že to bude sousedka, a tak jsem bez kukátka otevřela. Stál tam on, Roman, a v ruce držel malou, trochu pomačkanou kytičku sedmikrásek. „Tohle je pro vás, paní Věro,“ řekl s tím svým úlisným úsměvem. „Natrhal jsem je cestou. Aby vám udělaly radost.“ Zůstala jsem stát jako opařená. Kytka vypadala, jako by ji sebral někde u popelnic. A ten jeho pohled… Bylo v něm něco majetnického, něco, co křičelo: „Jsi moje.“
„Nechci, děkuji,“ vykoktala jsem a snažila se zavřít dveře. Ale on do nich strčil nohu. „Ale no tak, paní Věro, nebuďte taková. Jen malá pozornost. Mohl bych na chvilku dál? Mám takovou žízeň…“ Jeho hlas zněl medově, ale oči měl studené. V tu chvíli mě zachvátila panika. „Ne, nemůžete!“ vykřikla jsem možná hlasitěji, než jsem chtěla. „Okamžitě odejděte, nebo zavolám policii!“
Možná ho překvapila moje rozhodnost, možná se lekl slova policie. Pomalu stáhl nohu a s hraným údivem řekl: „Ale paní Věro, proč tak zhurta? Já to myslel dobře.“ Pak se otočil a odešel.
Zabouchla jsem dveře a zamkla na všechny západy. Srdce mi bušilo až v krku. Rozklepala jsem se tak, že jsem si musela sednout. Co to mělo znamenat? Opravdu jsem přeháněla, nebo jsem se právě vyhnula něčemu hroznému?
Od toho dne jsem byla ještě opatrnější. Pořídila jsem si na dveře řetízek a kukátkem se dívala vždy, než jsem otevřela. Když jsem viděla Romana, buď jsem neotevřela vůbec, nebo jsem jen přes řetízek převzala poštu a rychle zavřela. Snažila jsem se s ním vůbec nemluvit. On se ještě párkrát pokusil o nějakou poznámku, ale když viděl moji ledovou reakci, postupně toho nechal. Teď mi jen mlčky podá poštu a jde. Jeho úsměv zmizel, ale v očích mu občas zahlédnu něco, co mě stále znepokojuje.
Nevím, jestli jsem udělala dobře, že jsem ho nenahlásila na poště. Možná bych měla. Ale co bych jim řekla? Že se na mě divně dívá a nosí mi sedmikrásky? Asi by si mysleli, že jsem se zbláznila, podobně jako Jarmila.
A tak žiju dál ve svém bytě, ale už to není ten klidný přístav jako dřív. Každé zazvonění mě stále trochu vyděsí. Naučila jsem se být ostražitá, možná až moc. Důvěra v lidi, hlavně v cizí muže, se u mě nějak vytratila. Možná je to smutné, ale cítím se tak alespoň o trochu bezpečněji. A často si říkám, kolik žen asi zažívá podobné plíživé obtěžování a bojí se ozvat, protože si nejsou jisté, jestli nepřehánějí. Já už vím, že můj instinkt nelhal. Ten jeho úsměv opravdu nebyl jen milý.
