Článek
Seděla jsem v kuchyni a prsty bezmyšlenkovitě svíraly hrnek s vlažným čajem. Venku se pomalu stmívalo, ale já tmu ve svém nitru cítila už několik týdnů. Tehdy, před osmi lety, když mi Petr, můj manžel po šestnácti letech, oznámil, že odchází za mladší kolegyní Ivanou, myslela jsem, že se mi zhroutil svět. Bolest byla téměř fyzická, jako by mi někdo vyrval kus srdce. Ale kvůli našim dětem, tehdy desetileté Lucce a dvanáctiletému Tomášovi, jsem se musela sebrat. Zatnula jsem zuby a rozhodla se, že jim nebudu ničit dětství nenávistí k jejich otci.
Trvalo to týdny, možná měsíce, než jsem dokázala potlačit palčivou křivdu a zradu. Pro dobro dětí jsem Petrovi i jeho nové partnerce časem dokázala podat ruku, usmát se na společných akcích, které se týkaly dětí, a vést zdánlivě normální konverzaci. Bylo to peklo, ale zvládla jsem to. Děti vyrostly, Lucka (20) už studuje vysokou školu v jiném městě a Tomáš (18) je sice ještě doma, ale zvažuje, jestli zkusí přijímačky na vysokou, nebo půjde na nějaké řemeslo. Jsou to rozumné, dospělé děti.
A pak, před pár týdny, přišla další rána. Po sérii vyšetření mi lékaři oznámili diagnózu – epilepsie. Svět se mi znovu zatočil. Představa záchvatů, ztráty kontroly, závislosti na lécích… Bylo to děsivé. Okamžitě jsem dostala léky a lékaři mě uklidňovali, že u většiny pacientů zaberou a další záchvat už nikdy nepřijde. Přesto jsem se cítila zranitelná a nejistá. Dočasně jsem přišla o řidičák, což v našem malém městě znamenalo velkou komplikaci, ale snažila jsem se s tím statečně bojovat.
Komu jsem se svěřila? Lucce, Tomášovi a několika nejbližším přátelům. Petra jsem z tohoto okruhu vědomě vynechala. Proč taky? Náš vztah skončil jeho zradou. Děti jsou dospělé, nepotřebují jeho „ochranu“ skrze mě. Moje zdraví je moje věc.
Osud tomu chtěl jinak. Minulý víkend byl Tomáš u Petra. A jak už to tak bývá, mezi řečí se tátovi zmínil o mé nemoci. Nejspíš to nepovažoval za nic tajného, vždyť doma jsme o tom mluvili otevřeně. Večer mi pak zvonil telefon. Na displeji se objevilo Petrovo jméno. Zvedla jsem to s neutrálním „Prosím?“.
To, co následovalo, mi vyrazilo dech. Petr na mě okamžitě začal křičet. „Jak jsi mi to mohla neříct? Jsem otec našich dětí, mám právo to vědět! Co kdyby se ti něco stalo, když jsou u tebe? Co kdybys měla záchvat a Tomáš by byl sám doma?“ Jeho hlas byl plný vzteku a něčeho, co snad mělo znít jako uražená spravedlnost.
Zůstala jsem jako opařená. „Petře, uklidni se,“ snažila jsem se o klidný tón. „Děti jsou dospělé. Tomášovi je osmnáct, Lucce dvacet. Navíc, beru léky a je velká šance, že budu úplně v pořádku. Není to žádné velké tajemství, ale nemyslela jsem si, že ti to musím okamžitě hlásit.“
„Ale já jsem jejich otec!“ opakoval stále dokola, jako by to bylo magické zaklínadlo, které mu dává právo na všechny informace o mém životě. „Co kdyby se ti něco stalo a já bych se to dozvěděl jako poslední?“
„A co bys dělal, Petře?“ zeptala jsem se už trochu ostřeji. „Přiběhl bys mi na pomoc? Ty, který jsi mě nechal samotnou, když jsem tě nejvíc potřebovala? Ty, který sis budoval nový život s někým jiným, zatímco já jsem lepila střepy toho našeho? Děti vědí, co mají dělat, kdyby se cokoli stalo. Jsou poučené.“
V jeho hlase byla najednou nejistota. „Ale… je to vážné. Mohlo by to ovlivnit i děti.“
„Největší dopad na děti měla tvoje aféra a náš rozvod, nemyslíš?“ neodpustila jsem si. „Tohle je moje nemoc, moje bitva. A já ji zvládnu, stejně jako jsem zvládla všechno ostatní.“
Položila jsem telefon a cítila, jak se mi třesou ruce. Ne vztekem, ale jakýmsi absurdním pocitem. Ten muž, který bez mrknutí oka rozbil naši rodinu, se teď dožadoval práva na informace o mém zdraví, jako by byl stále mým manželem a oporou. Jako by těch osm let bolesti a samoty nic neznamenalo.
Jistě, nedělám z toho státní tajemství. Ale opravdu měl právo to vědět okamžitě a přímo ode mě? Nebylo to spíš tak, že se jeho ego cítilo dotčené, že už není středobodem mého vesmíru, dokonce ani v takovýchto krizových situacích?
Dnes, když už je prvotní šok pryč, si říkám, že jsem neudělala chybu. Moje zdraví je moje soukromá věc. Děti jsou dospělé a informované. A Petr? Ten z mého života dobrovolně odešel už dávno. Jeho nárok na informace skončil dnem, kdy si sbalil kufry za jinou. Nebo se mýlím a kus té společné minulosti mu přece jen dává nějaké právo? Nevím. Ale vím, že se o sebe postarám a že se znovu postavím na nohy. Pro sebe. A pro své úžasné děti.
Jana, 48 let
