Článek
Cinkání příborů o talíře a veselý smích mých dětí, Lukáška (8) a Elišky (5), se mísil s ruchem letištní haly. Seděli jsme v malé restauraci a snídali palačinky. Já jsem si pomalu upíjela kávu a poprvé po mnoha měsících jsem cítila záblesk klidu. Čekala nás dlouhá cesta za mou rodinou do Kanady, cesta plná smutku z nedávného odchodu mé babičky, ale i radosti z toho, že budu konečně s mými nejbližšími. Děti se těšily na letadlo a já se těšila na chvíli, kdy za sebou nechám všechny starosti. Netušila jsem, že ta největší starost na mě teprve čeká přímo tady, na letišti.
S mým exmanželem Romanem (39) jsme rozvedení dva roky. Bývali jsme šťastní, ale po narození Elišky se v něm něco zlomilo. Z milujícího partnera se stal někdo cizí, chladný a panovačný. Snažila jsem se manželství udržet, co nejdéle to šlo, ale když si našel milenku, podala jsem žádost o rozvod. Následoval rok pekla. Bojoval o každý detail, dělal naschvály a snažil se mi rozvod co nejvíce znechutit. Nakonec soud svěřil děti do mé primární péče a jemu vyměřil alimenty. Ty samozřejmě nikdy neposlal.
Ne že bych na jeho penězích byla závislá, ale patřily dětem. Chtěla jsem je pro ně spořit na budoucnost. Proto jsem vše předala úřadům, ať se starají. Vím, že neplacení výživného je pro něj jen další způsob, jak mě ovládat a nutit mě s ním komunikovat. Občas mi přišlo úřední oznámení, že mu jako neplatiči pozastavili další a další věci, ale neřešila jsem to. Je to jeho zodpovědnost. Jako OSVČ se mu bohužel daří vyhýbat se srážkám ze mzdy, ale vím, že spravedlnost si ho jednou najde.
Když letos zemřela moje babička, rozhodla jsem se, že musím s dětmi letět za rodinou do Kanady, abychom společně navštívili místo jejího posledního odpočinku. Věděla jsem, že mě čeká nepříjemný rozhovor s Romanem. K vycestování s dětmi totiž potřebuji jeho souhlas. Přesně jak jsem čekala, souhlasil, ale s jedovatou poznámkou, že je to vlastně skvělá příležitost, aby si i on udělal dovolenou, protože se do Kanady „už dávno chystal“. Bylo mi jasné, o co mu jde. Dělá to pokaždé. Kdykoliv jedu s dětmi na dovolenou, „náhodou“ se objeví ve stejném hotelu nebo letovisku, aby narušoval náš klid a předstíral, že jsme stále rodina.
Tentokrát jsem byla připravená. Moje advokátka sepsala notářsky ověřenou dohodu, která mi výslovně povolovala vycestovat s dětmi v konkrétním termínu. Pro jistotu do ní zahrnula i klauzuli, že svůj souhlas může odvolat nejpozději 72 hodin před odletem. Roman vše bez řečí podepsal.
A tak jsme teď seděli u snídaně a já se dívala, jak se Eliška s pusou od čokolády směje na Lukáška. V tu chvíli mi zavibroval telefon. Roman. Jeho jméno na displeji mi okamžitě stáhlo žaludek.
„Kde jste?!“ vyštěkl do telefonu bez pozdravu.
„Na letišti, snídáme. Co se děje?“
„Mám problém! Obrovskej problém! Oni mi zrušili pas! Nepustili mě k odbavení, prý kvůli neplacení alimentů! Musíš s tím něco udělat!“ křičel tak, že jsem musela dát telefon dál od ucha.
„Já s tím nemůžu dělat nic, Romane. To je tvoje věc.“
„Tak nikam neletíte!“ zařval. „Když nemůžu já, tak vy taky ne! S okamžitou platností odvolávám svůj souhlas!“
Chvíli bylo ticho. Nadechla jsem se a co nejklidněji odpověděla: „Připomínám ti dohodu, kterou jsi podepsal. Lhůta 72 hodin na odvolání souhlasu už vypršela. My letíme.“
„To si jenom myslíš! Řeknu ochrance, že se pokoušíš unést moje děti!“ zavěsil.
Srdce mi bušilo, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát. Doplatila jsem a pomalu jsme se s dětmi vydali k naší odletové bráně. Přesně jak slíbil, čekali tam na nás dva policisté. Roman stál opodál s výrazem triumfu. Ten mu ale rychle zmrzl, když jsem policistům s klidem předložila notářsky ověřenou dohodu a pasy dětí. Po krátké kontrole mi dokumenty s úsměvem vrátili a popřáli šťastnou cestu. Roman tam zůstal stát jako solný sloup.
Jeho teror ale neskončil. Až do nástupu do letadla mi nepřetržitě bombardoval telefon zprávami a voláními. Teprve na palubě, když jsem telefon konečně mohla vypnout, jsem si vydechla úlevou.
Během letu, kdy jsme byli ve vzduchu a já měla klid, Roman nelenil a volal mému bratrovi Pavlovi. Znali se ještě přede mnou a bohužel zůstali přáteli. Jakmile jsme přistáli a já zapnula telefon, čekal mě dlouhý a nepříjemný hovor. Pavel mi vyčetl, jak jsem mohla být tak krutá a bezcitná. Že jsem určitě věděla, že Romanův pas je v ohrožení, a schválně jsem mu to neřekla, abych mu zkazila dovolenou. Že jsem ho ponížila. Naštěstí moje maminka ho rychle usadila se slovy, že Roman je dospělý muž, který si má otevírat vlastní poštu a platit své dluhy, a že to už dávno není moje starost. Někteří další příbuzní ale souhlasili s bratrem.
Teď tu sedím u své tety v obývacím pokoji, děti si hrají na zahradě a já přemýšlím. Necítím se provinile, že jsem odletěla. Měla jsem na to plné právo. Ale hlodá ve mně červíček pochybností. Byla jsem zlá, že jsem ho nevarovala? Že jsem mu nedala alespoň malou nápovědu, aby si zkontroloval pas? Nevěděla jsem to jistě, ale tušila jsem, že exekuce na něj tvrdě dopadají. Možná kousek mě cítil zadostiučinění, když jsem viděla jeho arogantní tvář na letišti, jak se mění v bezmocný vztek. Možná to bylo ode mě kruté. Ale pak se podívám na své děti, které jsou konečně na výletě, kde je neobtěžuje jejich otec svými manipulacemi, a vím, že jsem se rozhodla správně. Jeho problémy jsou jeho vlastní dílo. Já už nejsem jeho manželka ani jeho matka, abych za něj řešila jeho povinnosti.
