Článek
Moje dětství bylo peklo. Opravdu. Nepamatuju si nic od narození až do svých třinácti let. Všechno, co o těch letech vím, je směsice útržkovitých vzpomínek, toho, co mi řekla rodina, a policejních zpráv. Jednu věc si ale pamatuju jasně – paní, které jsem říkala „teta Klára“.
Žádné jméno, žádné příjmení, nic, co by prozrazovalo její identitu. Byla prostě „teta Klára“.
Začala jsem k ní chodit v sedmi letech. Sedávala jsem v jejím obýváku a ona si všechno, co jsem řekla, psala do notesu. Nevadila mi, vídaly jsme se jednou měsíčně a zdála se mi dostatečně jemná na to, abych si opravdu myslela, že jí můžu věřit. Tak jsem jí věřila.
O sedm let později, ve čtrnácti, jsem se jí přiznala, že jsem se několikrát pokusila zabít. Byla to směsice různých faktorů: stále toxičtější chování mé matky, nedostatek sociálních kontaktů a hlavně – nikdy jsem se nepřenesla přes hrůzy svého dětství.
Tehdy mi bylo čtrnáct a začala jsem přemýšlet, proč mi sezení s „tetou Klárou“ vlastně nikdy nepomohla – zvlášť když jsem ji prosila, aby mi řekla, proč chci neustále umřít. Pamatuju si, jak jsem se cestou k ní ptala matky, jestli bych někdy mohla zkusit někoho jiného, nějakou jinou pomoc, kterou mi „teta Klára“ zjevně nemohla dát. Jen na mě zasyčela, ať jsem zticha. Někdy v té době se vztah mezi mnou a matkou začal hroutit.
Matka se pro mě stala zdrojem utrpení a já kvůli tomu na mnoha sezeních u „tety Kláry“ plakala. „Teta Klára“ se na konci těchto sezení snažila matku bránit nebo to celé shodit tak, že věci zbytečně nafukuju. Snažila jsem se tehdy přijít na vlastní důvody, proč se nesnaží věci pochopit komplexně, a přisuzovala jsem to její empatii – možná mi vysvětlení, proč je moje matka hrozná, mělo nějakým podivným způsobem pomoci to přijmout.
A pak se podobných věcí začalo dít víc.
Přiznávám, že v šestnácti jsem byla hrozné dítě. Chodila jsem na večírky, pila všechno, co mi nabídli, a rozhodně jsem nikomu neříkala, co dělám. Ale pak se „teta Klára“ začala ptát na velmi konkrétní věci; zvláště na témata zmíněná výše. Byla jsem v šoku. Myslela jsem si, že její náhlé přesné otázky musí pramenit z toho, že mě v té době znala už skoro deset let. O rok později začala na sezeních mluvit o večírcích, na které jsem chodila, aniž by se obtěžovala skrývat za otázky. Vztah mezi mnou a matkou byl už téměř úplně přerušený a nejhorší ze všeho (něco, co mě ovlivňuje dodnes) – na konci každého sezení začala „teta Klára“ zvát matku do místnosti a říkat jí úplně všechno, co jsem řekla.
Bylo to hrozné, slyšet vlastní slova proti matce, vysvětlovat narůstající týrání, kterým mě začala vystavovat – řečená přímo jí do očí, když seděla vedle mě.
Moje známky ve škole se začaly zhoršovat, matka mi zakázala chodit ven a byla jsem úplně izolovaná. Tak jsem se na své sedmnácté narozeniny pokusila zabít.
Vběhla jsem do matčiny ložnice a hledala něco, čím bych se mohla předávkovat. Pamatuju si, jak jsem všechno prohledávala, dokud jsem nevešla do její šatny. Sotva jsem kdy byla v její ložnici, vlastně jsem úplně zapomněla, že něco takového vůbec má. Ve svém šíleném stavu si jen pamatuju, jak jsem vběhla do šatny a prohledávala každou skulinu. Narazila jsem na kufr opřený o zeď pod pověšeným oblečením – když zavřu oči, stále si ho dokážu představit. Nevypadal staře, takže to bylo asi to, co mě přimělo ho otevřít.
Když jsem to udělala, viděla jsem jen spoustu papírů. Překvapení z tolika papírů mě vytrhlo ze stavu, ve kterém jsem byla, a vzpomínám si, jak jsem seděla se zkříženýma nohama na podlaze a přemýšlela, co to sakra ty papíry jsou. Po chvíli čtení jsem si uvědomila, že to jsou přepisy mých sezení s „tetou Klárou“. Doslova od některých z prvních sezení, která jsem absolvovala. Pamatuju si, jak mi bylo špatně, tak strašně špatně. Měla jsem alespoň dost rozumu na to, abych ukradla pár starších papírů, aby to nebylo tak nápadné.
Čtení těch přepisů mě naplňovalo stále hořčejšími otázkami a tu noc jsem se rozhodla, že se zabiju poté, co zjistím, co se děje.
Byla jsem v časové tísni, cítila jsem se ve stresu, protože jsem měla opravdu jen rok na to, abych zjistila, co se sakra děje, než budu čelit hrozícímu vyhazovu, jakmile mi bude osmnáct.
Začala jsem na našich sezeních dávat mnohem větší pozor, rozhlížela jsem se po jejím domě, kdykoli jsem měla příležitost, a hledala nějaké známky, které by mi mohly říct, kdo tato psycholožka skutečně je. Začala jsem se matky ptát na stále více otázek ohledně „tety Kláry“ a ona stále uhýbala a opakovala stejnou větu.
Je to dětská psycholožka.
To trvalo, dokud jsem neudělala něco, co mi doslova málem zničilo zbytek života. Rozhodla jsem se ukrást matce telefon. Teď se to zdá jako maličkost, ale tehdy to byla opravdu otázka života a smrti. Matka byla ve sprše a já už jsem měla sbalené všechny věci, které jsem potřebovala, abych mohla být pár hodin, možná i pár nocí někde pryč. Jakmile jsem uslyšela, jak se zamkly dveře, sebrala jsem matce telefon a vyběhla z domu. Ani jsem se na tu zatracenou věc nepodívala, dokud jsem nebyla v autobuse.
Pamatuju si, jak jsem si nejdřív prohlížela matčiny zprávy, a věděla jsem, že jsem našla „tetu Kláru“, když jsem narazila na neznámé jméno – ještě lepší bylo, když zprávy jasně ukazovaly, kdy si matka domlouvala schůzky. Rolovala jsem nahoru nějakou dobu – dost dlouho na to, aby mě autobus dovezl na bezpečné místo, ale i když jsem vystoupila z autobusu a přečetla roky textovek, nic usvědčujícího se neukázalo.
Pak jsem se podívala do matčiných záznamů hovorů a viděla jsem, že si volají extrémně často. Nebyla jsem idiot, cokoli se skutečně dělo, probíhalo přes hovory místo zpráv, což bylo chytré. Ale stále mi to nic nepřineslo.
Našla jsem si místo k sezení na kraji silnice a pokračovala v pátrání. Prohlížela jsem matčiny sociální sítě, a když jsem zkusila vyhledat jméno „tety Kláry“, nic se neobjevilo. Opravdu jsem cítila, jak mě opouští veškerá naděje, a někdy teď přísahám, že stále cítím ten stejný pocit nevolnosti jako tehdy.
Málem jsem to vzdala, málem. Každý den si děkuju za to, že jsem bezmyšlenkovitě projížděla matčiny sledující – protože jsem ji našla. Její jméno na účtu nebylo její skutečné jméno, nějaké divné falešné. Ale když jsem klikla na její profil, byla to rozhodně ona, zveřejňovala fotky s některými matčinými přáteli, a rolovala jsem chvíli dolů po její stránce, dokud jsem neuviděla fotku, kterou zveřejnila, sebe a mé matky. Před lety.
Byly kamarádky ještě předtím, než jsem se narodila.
Bylo mi špatně, cítila jsem se zrazená a trochu se mi ulevilo, že teď vím, co se sakra děje. Proč měla matka přepisy, proč „teta Klára“ ani na okamžik neváhala říct matce každé mé slovo, proč ji bránila.
Ani jsem se tu noc neobtěžovala hledat si místo k přespání, prostě jsem se vrátila domů. Dostala jsem výprask za něco, co si „nezasloužilo žádné odpuštění“. Vůbec to nebolelo ve srovnání s tím, co jsem zjistila dříve ten den. Jediné, na co jsem se matky tu noc zeptala, bylo: „Kdo je vlastně teta Klára?“ a ona mi ani nedokázala odpovědět.
O pár let později, v prvním ročníku na vysoké škole, jsem měla štěstí a mohla jsem se odstěhovat od matky, jakmile se naskytla příležitost. Kamarád se nade mnou slitoval a dovolil mi bydlet s ním, protože jsme se hlásili na stejnou univerzitu (teď je to jeden z mých nejlepších přátel).
Co mi konečně přineslo jakési hořkosladké uzavření: čistka Instagramu. Mazala jsem lidi, na kterých mi nezáleželo nebo které jsem neznala. Srdce mi pokleslo, když jsem ve svých sledujících uviděla známé uživatelské jméno. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela, když jsem zadala uživatelské jméno do vyhledávacího řádku, a když se objevil facebookový účet „tety Kláry“.
Tato psychopatka mě sledovala bůhvíjak dlouho na mém Instagramu a najednou všechno, co nezapadalo, konečně dávalo smysl. Náhlé přesné otázky, proč se matka najednou rozhodla izolovat mě od přátel. V jejím zasraném biu ani nestálo „Psycholožka“ nebo něco podobného, řekněte mi, proč tam stálo „Učitelka chemie s více než 20 lety praxe.“ K čertu.
Přiznávám, že jsem tu noc brečela jako mimino, protože mi trvalo roky, než jsem konečně pochopila, proč se zdálo, že mě dva z mých hlavních ženských vzorů nenávidí. Dodnes truchlím nad tím, že většinu svých raných dospělých let trávím zapomínáním na dětství, místo abych chodila ven s nově nalezenými přáteli a dávala všechno do učení. Je to na nic. Každý, kdo slyší můj životní příběh, souhlasí s tím, že s nimi něco není v pořádku, jen bych si přála, abych já to věděla dřív.
Před dvěma dny jsem měla první sezení se skutečným psychologem (věřte mi, ověřila jsem si to). Téměř jsem se styděla, když jsem vyhrkla důvod, proč sedím v křesle tohoto muže. Ale on se jen usmál a řekl mi, že máme hodně práce. Jo, máme, haha. Rozhodla jsem se napsat o své zkušenosti jen pro malou šanci, že někdo měl podobnou zkušenost s terapií, která se zvrtla – nebo má pocit, že celý život žil v díře. Slibuju vám: Bude líp, alespoň s trochou štěstí a obklopením se správnými lidmi.
