Článek
Jmenuji se Radek a musím se vám svěřit s jedním malým tajemstvím, takovou lstí, kterou už pár měsíců provádím své manželce Lence. A dělá mi to nesmírnou radost.
Když jsme spolu začínali chodit, byla Lenka, co se peněz týče, tak trochu postrach. Vyrůstala v rodině, kde se žilo od výplaty k výplatě. Nikdy se nenaučila pořádně šetřit, často se dostávala do mínusu na účtu, měla dluhy na kreditce. Když přišly nějaké peníze navíc, třeba vratky daní nebo přeplatky za energie, brala to jako „peníze zdarma“ a okamžitě je utratila za nejrůznější zbytečnosti – nové oblečení, kosmetiku, věci, které vlastně nepotřebovala.
Když jsme se sestěhovali, řekl jsem jí na rovinu, že já jsem spíš šetřivý typ a že je pro mě finanční zodpovědnost opravdu důležitá. Souhlasila, ale bylo vidět, že je to pro ni těžké. „Nikdy mě to nikdo neučil,“ krčila rameny.
Když jsme se vzali, situace se výrazně zlepšila. Lenka začala o výdajích víc přemýšlet, sestavila si rozpočet a dokonce si založila spořicí účet! Byl jsem (a pořád jsem) na ni neuvěřitelně pyšný a myslím, že i ona na sebe.
Jenže myšlenka „šetřit si na něco konkrétního“ pro ni byla pořád těžko uchopitelná. Jedna věc je posílat peníze na účet, ale to není moc hmatatelné. Všiml jsem si, že je jí pořád líto, když si chtěla koupit třeba nové šaty nebo nějakou hru, protože nechtěla sahat na své úspory.
A tak mě napadl ten fígl. Postavil jsem na kuchyňskou linku velkou sklenici a začal do ní házet drobné, které jsem našel po kapsách. Nikdy jsem neřekl proč. Když se Lenka zeptala, jen jsem prohodil, že tam prostě budu dávat nalezené drobné a na konci roku si za to koupíme nějakou hloupost pro radost.
A teď přichází to tajemství. V garáži mám schovanou svou starou dětskou pokladničku, plnou mincí, které jsem nikdy neutratil. Každých pár dní si vezmu hrst a jednu nebo dvě mince nenápadně někde nechám: na konferenčním stolku, v přihrádce jejího auta, v kapse džín, které si chystá vyprat. Prostě na místech, kde na ně náhodou narazí.
A ono to funguje! Začala je nacházet a s vítězoslavným pokřikem běží ke sklenici, aby je tam přidala. Večer mi teď nadšeně hlásí, kolik ten den našla (a nejen doma, začala si všímat mincí i venku!), třese tou čím dál těžší sklenicí a zasněně přemýšlí, co bychom si za to mohli pořídit.
Dnes ráno mi řekla, jaká je to vlastně zábava, tohle „hledání pokladů“. A pak dodala, že ji to inspirovalo a že si začne stejným způsobem – odkládáním drobných – šetřit na pořádnou dámskou jízdu s kamarádkami.
Když jsem to slyšel, v duchu jsem se jen usmíval. Moje malá lest nejenže funguje, ale přinesla Lence radost ze spoření a motivaci k plnění vlastních snů. Heheheh.
