Článek
V sobotu 7. června mi zavibroval telefon. Byla to zpráva od rodiny, pro kterou jsem posledního půl roku hlídala jejich dvě děti – pětiletou Elišku a ročního Martínka. Čekala jsem běžné potvrzení hlídání na příští týden. Místo toho jsem si přečetla větu, po které se mi zastavilo srdce a svět se mi roztříštil na miliony kousků: „Eliška v noci nečekaně zemřela. Hlídání až do odvolání rušíme.“
Od té chvíle se topím v slzách. Nedokážu jíst, nedokážu přemýšlet. V hlavě mi neustále zní otázka, jestli na tak obrovský žal mám vůbec právo. Nebyla jsem její rodina. Byla jsem „jen“ chůva. Proč to tedy bolí tak, jako by mi někdo vyrval kus duše?
Hlídala jsem ji jen půl roku, ale za tu dobu mi ta malá, drzá a neskutečně nápaditá holčička přirostla k srdci. Když jsem ji viděla naposledy, s předstíranou vážností mi oznámila: „Víš, Aneto, já si na tebe teprve začínám zvykat.“ Smály jsme se a škádlily se, jak moc mě předtím neměla ráda. Měla ten nejúžasnější smysl pro humor a fantazii, jakou jsem nikdy u nikoho neviděla.
Ten poslední den jsme strávily na zahradě. Byla totiž přesvědčená, že v jejich zahradě žijí dinosauři. Ne ledajací. Byli to vystrašení dinosauři, kteří se schovávali před lidmi, protože na ně dříve byli zlí. A ona byla jejich záchranářka. Vysvětlila mi, že hnízda si staví vždycky ve stínu pod stromy, a tak jsme prohledávaly každý kousek pozemku pod korunami stromů a hledaly zraněného dinosaura, kterému bychom mohly pomoct. Její odhodlání bylo tak skutečné, její víra tak čistá.
Dnes, poté co jsem si přečetla tu strašlivou zprávu, jsem bezmyšlenkovitě vyšla ven, našla nejbližší strom, sedla si do jeho stínu a celé hodiny jen plakala. Není to fér. Byla tak malá, tak nevinná. Její rodina byla tak laskavá. Vždy se postarali, abych měla co jíst, abych se u nich cítila dobře, jako součást rodiny, ne jen jako zaměstnanec. A teď je mi z toho všeho jen fyzicky špatně.
Nevím, jestli mě ta rodina ještě někdy bude chtít jako chůvu pro Martínka. A popravdě, je to v pořádku. Já sama nevím, jestli chci ještě někdy v životě někoho hlídat. Ta bolest v srdci je nesnesitelná. Jak se může stát něco takového? Takové malé, zářivé sluníčko prostě nemělo jen tak zhasnout. Není to fér.
