Článek
S mým ročním synkem Matýskem jsem letěla sama téměř tucetkrát. Většinou jsou lidé chápaví a milí, když mám dítě na klíně, a Matýsek je celkově šťastné a pohodové miminko. Je také velmi roztomilý, takže se s ním cizí lidé často dávají do řeči (většinou mi to nevadí).
Při poslední cestě jsem seděla sama v řadě u uličky. Přímo za mnou seděl osamocený muž, cizinec s východním přízvukem. Matýsek byl unavený a mrzutý. Věděla jsem, že je unavený, ale nemohla jsem s tím nic moc dělat, dokud jsme nevzlétli. Hned zkraje si muž za mnou začal s Matýskem povídat. Říkal: „Ach, ahoj miminko! Proč smutné miminko? Roztomilé, roztomilé miminko!“ Usmála jsem se a odpověděla, že je unavený, omluvila jsem se za ten rozruch a poděkovala za trpělivost.
Když jsme vzlétli, začala jsem ho chystat na spánek. Muž za námi si s Matýskem povídal dál a prostrkoval ruku mezi sedadly, aby ho mohl chytit za nožičky. Několikrát jsem ho slušně požádala, aby toho nechal, že je Matýsek unavený, že ho ruší a že prostě potřebuje spát. Nakonec jsem Matýska postavila vedle sebe na zem (stál čelem k vedlejšímu sedadlu), abych mu mohla připravit láhev s mlékem. Muž za mnou vstal a natáhl se přes mé sedadlo, aby ho zvedl. Okamžitě jsem se předklonila, abych Matýska zvedla sama, a řekla: „Ne, děkuji, nepotřebuji pomoc, prosím ne, ne, děkuji!“ Muž mě zatlačil zpět do sedadla a mumlal: „Zlatíčko, proč pláčeš?“. Odpověděla jsem velmi hlasitě: „NE!“ a rychle Matýska zvedla.
Myslela jsem, že tím to skončilo. Mýlila jsem se. Snažila jsem se Matýska uhoupat ke spánku a ze všech sil se snažila udržet nervy na uzdě. Zatímco ho houpu, muž za mnou prostrčil ruku mezi naše sedadla, chytil mě za paži a řekl: „Nehoupejte, nehoupejte, vždyť ho rozpláčete!“ Vytrhla jsem se mu a zakřičela: „Nedotýkejte se mě!“. Znovu jsem si myslela, že to bude konec.
Začala jsem Matýska houpat podruhé. Tentokrát muž za mnou natáhl obě ruce po stranách mého sedadla, aby mě přidržel na místě, a říkal: „Ne, nehoupejte, přestaňte houpat.“ Trochu se stydím, že jsem se naprosto neovládla. Tiskla jsem si Matýska na hruď a snažila se mu vymanit (bylo to bolestivé). Zmáčkla jsem tlačítko pro přivolání letušky a křičela: „Pusťte mě, nedotýkejte se mě, pusťte mě, pusťte mě, pusťte mě!!“ Stále mě držel za paže, když přiběhly letušky.
Sotva jsem ze sebe něco vypravila. Všichni kolem nás zírali, já jsem vzlykala a jediné, co jsem dokázala říct, bylo, že tam už nemohu sedět a proboha, ať mě přesadí. Muž za mnou se chtěl přesunout se mnou, ale řekla jsem letuškám, že ho neznám a že se mnou jít nemůže.
Na novém sedadle jsem si pořádně poplakala, ale Matýsek okamžitě usnul. (Přesadili mě k sedadlům letušek.) Poté, co jsem se uklidnila, jsem letuškám vysvětlila, co se stalo. Muž, který seděl za mnou, se několikrát zvedl a pokusil se vrátit k mému novému sedadlu, ale vždy ho některá z letušek poslala zpátky.
Ke konci letu mi jedna z letušek řekla, že vše vysvětlily pilotovi. Po přistání na muže čekala letištní ochranka, která ho odvedla k výslechu. Byla jsem otřesená, ale snažila jsem se na všechno zapomenout a užít si dovolenou, i když mi ten zážitek neustále ležel v hlavě.
Jakmile jsme se s Matýskem vrátili do Česka, okamžitě jsem vše nahlásila policii. Doufám, že ten člověk bude za své chování potrestán. Letecká společnost mi sdělila, že mu zakázala létat jejich linkami. Přesto, když jsem se musela vracet přes stejné zahraniční letiště, kde se incident stal, bylo to přinejmenším stresující a emocionální. Od té doby jsem neletěla.
