Článek
Podle mě to byla blbost, ale kdo jsem, abych mohla soudit? Vytvořila si profil na několika seznamkách. Do pár dnů od založení profilu jí napsalo docela dost chlapů. Většina byla od lidí jí podobných – padesátníci a šedesátníci, pracovití příslušníci střední třídy, kteří vypadali prostě tak nějak normálně a obyčejně. Většina z nich, ať už z jakéhokoli důvodu, Sylvu nezaujala.
Sylva a já jsme byly docela dobré kamarádky, a tak mi jednou v noci, když jsem byla doma, poslala email s odkazem na profil jednoho z jejích nových nápadníků. Od prvního okamžiku, kdy jsem se koukla na fotky, jsem věděla, že tady něco smrdí. Tohle nebyl chlap, co se zajímá o vdovy středního věku. Za prvé, byl o 21 let mladší než Sylva. Za druhé, byl velmi pohledný, svalnatý a bohatý. Psal, že vystudoval univerzitu v Oxfordu, vlastnil stavební společnost, kde dělal architekta, a cestoval po celém světě. Nechtěla jsem Sylvu urazit nebo ji nějak odradit od seznamování, a tak jsem jí odepsala: „Fíha, ten vypadá fakt dobře. Taky bych chtěla, aby se o mě takovýhle kus zajímal.“
Další den jsme se pak v práci hihňaly a probíraly toho nového chlapa. Budu se opakovat, nechtěla jsem ji urazit, protože jsem věděla, jak nízké sebevědomí Sylva má, ale tady něco nesedělo. Vytiskla mi nějaké emaily, které si posílali. Tady jen malá ukázka, z nějakého důvodu mi zůstaly.
Kensington: Ahoj, krásná ženo. Rád bych viděl tvůj úsměv svýma očima. To dělá štastný ten den, kdy tě uvidím z masa a kostí. Ty tak krásná jak květina v mé zahradě.
Sylva: To je od tebe milé, děkuji. Cením si tvých lichotek.
Kensington: Žádné lichotky, jen pravda z mých rtů. Kde zůstáváš? Máš práci, kam chodíš? Jaké věci tě zaměstnávají? Máš maličké, co ti běhají pod nohama?
Sylva: Ještě jednou díky. Máš moc pěknou tvář, jsi sympaťák. Nemám maličké, co mi běhají pod nohama, to zní dost zvláštně, když to takhle řekneš. Ale ano, mám děti, už dospělé a mají vlastní rodiny. Moc často je nevídám. Mám už nějaké zdravotní problémy, takže nemůžu moc často cestovat. Ale samozřejmě bych chtěla. A ano, chodím do práce. Pracuji jako ředitelka soukromé nemocnice. A co dělám ve volném čase? Ráda koukám na filmy, ale spíš v televizi, protože chodit sama do kina je dost divné. Ráda čtu červenou knihovnu, nakupuji, a na víno nebo večeři s kamarádkami. A co ty?
Kensington: Tak moc pracuji, že nemám minutu na zábavné věci. Já stále nemůžu uvěřit, že žena s krásou na mě mluví.
Sylva: Nechci být vlezlá, ale ten způsob, jakým mluvíš… Je zvláštní. Jsi cizinec, viď? Odkud jsi? Na profilu máš, že jsi z New Yorku. To je pro mě dost daleko na to, abych s někým chodila. Ale ráda bych měla nějakého kamaráda, se kterým bych si mohla povídat.
Kensington: Vyrůstal jsem ve Francii. Přestěhoval do Ameriky když jsem na univerzitu chodil. Žiju v New Yorku, ale nejsi ode mě daleko, abych cestoval a viděl svoji květinu. Můžu k tobě přijet. Ty a hodně žen máte rády nakupování. Vezmu tě do oblíbeného obchodu a koupím, co toužíš.
Sylva: Ale vždyť jsi tak pohledný. Nevím, proč by jsi měl chtít zrovna mě. A nemusíš mi nic kupovat. Prosím, buďme přátelé. Jak říkám, jsem osamělá.
Kensington: Prosím napiš mi telefonní číslo.
Sylva mu ho poslala, ale její telefonní číslo sem dávat opravdu nebudu.
Kensington: Děkuji má sladká lásko. Zavolám já tobě zítra. Které časy mohu zavolat mé lásce?
Sylva: Kdykoli po šesté večer. Tak se uslyšíme. Už se na to těším.
Kensington: Já také sladká lásko.
A tohle byl teprve začátek. Sylva byla druhý den v práci jako vyměněná a celá zářila. Řekla mi, že je to úplně úžasné, že je zrovna v Amsterdamu, kde pracuje na projektu, aby na půdě univerzity postavil divadlo, které samozřejmě jako architekt sám navrhl. Řekla mi, že má ferrari a jak skvělé bude, když se spolu budou prohánět po dálnici v nablískaném sporťáku. To bylo něco, co by její prakticky založený zesnulý manžel nikdy neudělal. Měla v sobě jiskru, kterou jsem u ní nikdy předtím neviděla. Svěřila se mi, že přestože manžela hluboce milovala, vždycky si přála, aby byl víc spontánní, a chtěla si v životě víc užívat. Po jeho smrti Sylva zdědila docela dost peněz. Nevím, jaká byla přesná částka, ale hrubým odhadem to bylo asi 60 milionů. Sylva nemusela do konce života hnout prstem, ale byla ten typ člověka, který si neuměl představit nechodit do práce. Sylva chodila do práce, protože byla nerada sama, a jinak by byla hrozně osamělá, nebo to alespoň o sobě tvrdila. Jednou mi řekla, že vlastně chodí do práce jenom kvůli tomu, že jsem tam já a že se spolu můžeme bavit. Byla prostě skvělá. Byly jsme si tak blízké, jak jen dva lidé tak odlišného věku a životních zkušeností mohou být. Měla jsem ráda, jak se smála. Bylo to nakažlivé – uměla rozesmát i toho největšího mrzouta. Při rozhovoru byla emotivní, máchala rukama a uměla posluchače úplně pohltit, že nevnímal nic jiného než příběh, který zrovna vyprávěla.
Krátce poté, co se začala bavit s tím takzvaným Kensingtonem, začal jí posílat do práce květiny, parfémy, bonboniéry a dopisy. Dělal všechna ta přehnaně romantická gesta, po kterých většina žen touží a nikdy nedostane. Ale mně na tom pořád něco nehrálo. Takže mě naprosto vyděsilo, že mu dala adresu domů i do práce. Ale ona mě odbyla, že mu přeci může věřit.
Každopádně, jak říkám, Sylva byla prostě zamilovaná úplně po uši. Každý den přišla do práce a celá se jakoby vznášela. Nikdy jsem ji neviděla tak šťastnou. Ale stejně, bez ohledu na to, jak moc nadšená z něj byla, já byla víc a víc podezřívavá. Ačkoli už jsem nějaké ty historky o úchylech z netu slyšela, ještě nebyla ta doba, kdy se všude řešil catfishing, sňatkoví podvodníci a obchodníci s bílým masem. Takže, ačkoli jsem měla své pochyby, nechávala jsem si je pro sebe. Jen jsem jí radila, ať trochu brzdí, a ať ho napřed pozná v reálu, než vyvodí nějaké závěry.
Měl přijet na návštěvu hned ten další víkend, a pak se mohla rozhodnout, co udělá. Sylva mu zamluvila pokoj v hotelu. Říkal, že by se cítil divně, kdyby měl zůstat přes noc u ní doma, když se viděli poprvé tváří v tvář. Ujistil ji, že by chtěl být gentleman a nechtěl ji nikam tlačit. Sylva a já jsme šly na nákup, protože Sylva nutně potřebovala úplně nový šatník, a taky nové vlasy, no prostě naprostá změna. Nabídla jsem se, že ho s ní pojedu vyzvednout z letiště, nelíbilo se mi, že by s ním měla být sama v autě, ale to odmítla. No a pak tu konečně byl ten slavný den, pátek, a tak si vzala dovolenou na pátek a pondělí, aby spolu mohli strávit co nejvíce času. Řekla jsem jí, ať mi rozhodně zavolá, až bude bezpečně doma z letiště.
Přiletět měl zhruba ve čtyři odpoledne. Měla mi tedy zavolat nejpozději v šest. Když jsem o ní v půl sedmé neměla žádné zprávy, zavolala jsem jí sama. Šlo to rovnou do hlasovky. Volala jsem jí znova a znova. Marně. Začínala jsem mít opravdový strach. Přemýšlela jsem, že pojedu k letišti, abych se ujistila, jestli nejsou v nějaké blízké restauraci, když se mi konečně ozvala. Zněla uplakaně, ale byla doma a v bezpečí.
Řekla jsem mému muži, že mě Sylva potřebuje, a vyrazila k ní. Když jsem o půl hodiny později dorazila, byla stále uplakaná, s rudýma očima i obličejem. Řekla mi, že nepřijel, že ho v Amsterdamu zadrželi na imigračním a že se snažil domluvit se stevardy, aby ho pustili do letadla, ale nemělo to žádný účinek. Peníze měl v příručním zavazadle v hotovosti, a to mu zabavili na imigračním, a tak byl bez peněz, bez dokladů a bez letenky, takže ho do letadla pustit ani nemohli. Jeho obchodní partneři byli tak hodní, že chtěli podplatit imigrační, ale ti jen shrábli peníze a nic se nedělo. A tak tam zůstal bez peněz a bez karty a neměl vůbec ponětí, co má dělat.
Znělo mi to celé absolutně neuvěřitelně, ale i z toho mála, co jsem věděla o cizincích a cestování, mi to přišlo jako úplný nesmysl. Moje podezření jen narůstalo. Ale říkala jsem si, že je to vlastně dobře, protože aspoň Sylva pozná, že to je podvodník a konečně bude odhalen. Byla jsem vlastně ráda, ale pak se na mě podívala a já poznala, že tomu blábolu pořád věří. O pár dní později Sylvě namluvil, že ho z problémů dostali obchodní partneři.
Ale nastal další problém - odmítali mu vydat příruční zavazadlo s penězi, doklady a kartou do doby, než jim vrátí to, co za něj zaplatili. Sylva navrhovala, aby si prostě od něj vzali ty peníze, co jim dluží a hotovo. Řekl, že tam ale věci fungují jinak a že jim musí nejdřív zaplatit. Už dřív jí vyprávěl o tom, že má bratra misionáře. Sylvě řekl, že ho přijede vyzvednout bratr misionář, který je zrovna v Ghaně. Navrhl jí, aby za něj poslala peníze bratrovi, aby ho mohl vyzvednout, zaplatit dluh obchodním partnerům a až by dorazil zpátky, okamžitě by jí dluh vrátil. To byl ten okamžik, kdy jsem nedržela jazyk za zuby a poprvé jí řekla, co si o celém tom nesmyslu myslím. Ale Sylva se nenechala odradit. Poslala bratrovi do Ghany 120 tisíc. V krku jsem měla knedlík, protože jsem věděla, že ji nějaký podvodník využívá, ale nevěděla jsem, jak jí otevřít oči a vysvětlit, že to celé nedává vůbec žádný smysl. Noc co noc jí volal a oblboval další a další snůškou nesmyslů a sladkých slovíček. Tady přikládám další názorné ukázky emailů. To bude lepší, než abych vám o tom jen vyprávěla.
Kensington: Zdravím, má nádherná nevěsto. Posílám sladké polibky přes oceán, aby přistály na tvých krásných tvářích vášnivých rtech. Držet tě v náručí je co mě budí myšlenka ráno a něžná slova která mluvíš jsou ta píseň, která mě přivádí ke spánku. Jsem tak natěšený na ten den, kdy tě opravdu nazvu svou nevěstou. Těsím se na den, kdy budeme rodina. Od doby, co jsem ztratil první ženu a syna je vše co chci být s někým rodina. Ty jsi ona. Moje pravá rodina. Dobrou noc má lásko. Tvůj ochránce, milenec a manžel.
A těmhle sra*kám ona opravdu věřila. Asi měsíc po tom neslavném incidentu s imigračním opět nastal problém – tentokrát prý vážně onemocněl a musel na operaci. Samozřejmě tedy zase musel zrušit naplánovanou cestu za ní. Sylva byla opět úplně zničená. Přesvědčoval ji o tom, že v nastalém zmatku zapomněl zaplatit zdravotní pojištění, a musel tedy celou plánovanou operaci uhradit v hotovosti jako samoplátce. Vymlouval se, že všechny platební karty mu ukradli na letišti, když mu zabavili to příruční zavazadlo. A tak teď neměl peníze na léčbu a pobyt v nemocnici. Zeptala se ho prý na spoustu otázek, a jako vždy měl na každou z nich odpověď. Podle mě to byly naprosté nesmysly, ale v Sylvině hlavě to evidentně všechno dávalo smysl. Když jsem se ji snažila všemožně přesvědčit, ať mu nic neposílá, že z ní jen tahá peníze a je to jasný podvodník, nechtěla nic slyšet.
Nabulíkoval jí, že musí na akutní operaci žlučníku a že v takové těžké chvíli mu přijede na pomoc bratr z Ghany. Kéž by ale měl 350 tisíc na operaci a rekonvalescenci. Pokud ho nebudou operovat včas, může přeci zemřít.
Sylva je ředitelka nemocnice, přeci nemůže být tak blbá, aby mu to žrala, říkala jsem si. Ale ne. Samozřejmě poslala ty šílené peníze jeho bratrovi. Asi týden o něm pak vůbec neslyšela. Vždyť se přeci zotavoval po operaci, tak proto se neozývá, říkala Sylva. Já vždycky jen protočila oči v sloup. Nemělo smysl se s ní hádat, stejně si mlela svou. A tak jsem to už ani nijak nekomentovala a jen zahučela něco jako: „jasně, jasně“ kdykoli o tom vyprávěla. Co k tomu říct?
Sylva se mi začala kvůli těm mým řečem o podvodníkovi vyhýbat, a mimo práci už jsme se spolu vůbec nebavily. Snažila jsem se s ní udržet v kontaktu, protože mi bylo jasné, že brzy bude potřebovat, abych jí pomohla. Bude mě potřebovat, jen co zjistí, že ať už je ten podvodník kdokoli, rozhodně to není ten, za koho se vydává. Peníze teď potřeboval znova a znova, a vždycky k tomu měl nějakou novou, stále pitomější záminku. Měl tu drzost jí dokonce tvrdit, že jí poslal peníze, které mu půjčila zpět. Ale samozřejmě nastal problém s jejich převodem, banka je odeslala na špatné číslo účtu a teď bude 30 dní trvat, než celou záležitost prošetří. Řekl, že to jsou veškeré peníze, které mu po operaci zbyly. Vydíral Sylvu tím, že jí popisoval, jak nemá peníze na jídlo ani na ubytování. Prosil, aby mu ty peníze vrátila. Ale ona přece zpět žádné peníze nedostala.
Sylvě konečně bouchly saze a řekla mu, že už víc peněz nemá. Strašně se rozčílil a zavěsil uprostřed hovoru. Asi o dvacet minut později dostala email následujícího znění. Přeposlala mi ho, protože se z toho sesypala. Tady ho máte.
Kensington: Sylvie, myslel jsem, že mě miluješ. Ne? Žádná láska pro mě? Chceš, abych vyhladověl na ulici? Chceš ať umřu? Dobře, ty kurvo. Zemřu hlady na ulici. Nemám žádné ubytování. Zemřu. Ale ujistím se, že ty a tvoje rodina zemře se mnou. Znám lidi, co to zařídí. Zabijí kohokoli já řeknu. Chcípneš ty kurvo. Nenávidíš mě? Nenávidím tě? Brzo poznáš. Zemři, ty hnusná kurvo.
Na Sylvu to samozřejmě zafungovalo, a odepsala.
Sylvie: Lásko, prosím, neříkej takové věci. Víš přeci, že v mém srdci je místo jen pro tebe. Nikoho nemiluji tak jako tebe. Prosím, nenadávej mi. Bolí mě to a bojím se, že se ke mně budeš chovat ošklivě, až se vezmeme. Prosím, lásko, promiň mi to. Tak moc tě miluji. Pošlu ti 150 tisíc, abys měl nějakou rezervu, kdyby se něco přihodilo. Prosím nezlob se už na mě. Peníze ti pošlu hned zítra ráno.
A taky to udělala. Já ji tou dobou začala pomalu, ale jistě nesnášet. Já vím, že to zní sobecky a asi to sobecké je, ale s manželem jsme zrovna měli dost velké finanční problémy, protože přišel o práci a my nemohli splácet hypotéku. Sylva nám samozřejmě žádnou pomoc nenabídla. Já si samozřejmě o peníze neřekla, ale věděla, jak na tom jsme a že si budu muset brát úvěr, abychom to překonali. A dost mě mrzelo, že mně, své nejlepší kamarádce pomoct nechtěla, ale nějakému cizímu týpkovi, kterého nikdy ani neviděla naživo, jen tak posílala statisíce. Štvalo mě, jak úplně pitomá byla. Štvalo mě, že všechny ty peníze, které vydělal její zesnulý manžel a měla si je užít ona a jejich děti, teď shrábne nějaký cizí chlap. Štvalo mě na ní úplně všechno. A úplně nejvíc mě ničila myšlenka, že ženská, kterou jsem měla ráda a obdivovala, se změnila na naprostého idiota, který nedokáže rozpoznat úplně jasný podvod.
Jednoho dne, když jsme spolu zašly v práci na oběd, se ke mně naklonila, jako by mi chtěla říct nějak tajemství.
„Dala jsem výpověď.“
„Cože, výpověď?“ ujistila jsem se.
„Ještě poslední dva měsíce v téhle blbé kanceláři a jsem volná. Končím.“
Byla jsem vlastně i docela ráda, že se jí zbavím, a tajně jsem doufala, že se konečně zbavila té pijavice a bude si teď trochu užívat života.
„Vážně? To je super. Teda, chci říct, budeš mi chybět, ale jsem ráda, že odsud vypadneš a budeš si zase trochu užívat života.“
„Jo. Chystám se vyrazit na misijní pobyt s Kensingtonem a jeho bratrem. Všichni jedeme do Ghany.“
Z toho, co jsem slyšela, se mi udělalo zle.
„Do Ghany? Sylvo, vždyť jsi ho ani nikdy neviděla. Tohle vážně není dobrý nápad. Už jsi to řekla dětem? Vážně jsi si jistá, že tohle chceš? Tohle fakt zní dost hrozně, Sylvo. “
„Samozřejmě, že jsem o tom nemluvila s dětma. Řekli by mi, že jsem se zbláznila a chtěli by mi zabránit v tom, abych si užívala života a zase někoho milovala. A co se týče cestování, nemám se přeci čeho bát. Kensington mi pomůže. “
„Sylvo, tohle ale není láska. Vrátil ti někdy aspoň nějaké peníze, které si půjčil?“
„Ne, ale manžel přeci nevrací své ženě peníze, hlupáčku.“
„On ale není tvůj manžel, Sylvo. Je to podvodník. Vůbec nevíš, co to je za člověka.“
„Však uvidíme.“
Ostentativně se zvedla z místa, zbytek svého oběda nechala na stole a bez zaplacení odkráčela z restaurace.
O pár týdnů později jsme se rozloučily. Přišla jsem k ní domů a ze všech sil se jí to ještě jednou snažila rozmluvit. Ale ona si nedala říct. Nechala mi klíč od domu, řekla, kde najdu všechny důležité doklady a dokumenty a dala mě jako autorizovanou osobu k účtu, kdyby se s ní něco stalo. A protože jsem blbá kráva, odvezla jsem ji na letiště.
Zavolala mi po příletu. Poslala mi fotky toho podvodníka. Samozřejmě to nebyl třicátník a už vůbec nevypadal jako Brad Pitt, ale byl to 22 letý černoch z Ghany, který pracoval v kavárně. Uhodli jste, v internetové kavárně. Na těch fotkách se usmívala, ale nebyl to ten až po uši zamilovaný úsměv, se kterým odlétala. Bylo to nucené. Než odletěla, vymyslely jsme si větu pro případ, že byla v nebezpečí. Pokud by ji použila, znamenalo by to, že se cítí v nebezpečí, ať už to bylo cokoli.
Snažila jsem se najít ty misionáře, se kterými měla odletět a požádat je o pomoc, ale na internetu o nich nebyla ani zmínka. Řekla mi, že je to jen malá organizace a že nechtěli utrácet peníze zbytečně za vytvoření webu, ale prý byli zaštítění jednou známou evangelickou církevní nadací. Dost mě vyděsilo, když jsem do té nadace zavolala, aby mě spojili s někým z té misie, které se měla Sylva účastnit, a oni mi řekli, že o nich nikdy neslyšeli a že s nimi rozhodně nemají nic společného. Byla jsem strachy bez sebe, ale ujišťovala se, že jsem s ní přeci mluvila před pár dny a že tu frázi pro případ nebezpečí nepoužila, prostě jenom nebyla sama sebou. Po asi šesti týdnech od odletu mi Sylva znova zavolala.
Ztuhla mi krev v žilách, protože řekla jen: „Honzovi se daří dobře. Jenom si s ním promluv.“
To byla ta věta, která znamenala, že je v nebezpečí. Krátce nato zavěsila. Neměla jsem vůbec ponětí, kde přesně je. IP adresa z emailů se měnila, a hovory od ní byly pokaždé z jiného čísla. Zašla jsem do banky, aby mi vytiskli výpis z účtu. Dohromady Sylva vybrala za těch pár týdnů 12 milionů. Krátce nato mi volala, abych vybrala dalších 720 tisíc a poslala je přes Western Union nějakému člověku, jehož jméno mi nic neříkalo. Když jsem se jí zeptala, proč je nemám poslat jí a proč je nevybere z účtu sama, jen mě nějak odbyla a řekla, ať to udělám.
Bála jsem se ji neposlechnout. Věděla jsem, že je ve vážném nebezpečí, a tak jsem udělala, jak řekla. Hned to odpoledne, kdy jsem poslala peníze, jsem se spojila s policií a oni mi dali kontakt na asi 1000 lidí, kterým jsem měla zavolat, ale nikdo mi nepomohl. Tak jsem se obrátila na ambasádu. Vypadalo to, že je to vůbec nezajímá. Nikdo mi nechtěl pomoct najít Sylvu.
Tou dobou to byl už týden, co se mi ozvala naposled. Zkoušela jsem to všude možně, zoufala jsem hledala někoho, kdo by mi ji pomohl najít a zachránit, ale nikoho to nezajímalo, odletěla přeci z vlastní vůle a byla dospělá a svéprávná. Nikdo se nestará o bezpečí žen na internetu. A zvlášť tehdy, pokud někomu posílají peníze dobrovolně.
Už je to patnáct let, co odletěla na ten misijní pobyt. A kdy naposled zavolala? Před čtrnácti lety. Tehdy už vybrala úplně všechny peníze, kromě 72 korun. Banka jí účet zrušila, protože nebyl aktivní. O Sylvě jsem už čtrnáct let vůbec neslyšela. Pár emailů za ni psal Kensington nebo někdo z té jeho podvodné party, ale nic od ní. Vím moc dobře, že žadný z těch emailů nepsala, protože byly psané tou stejnou podivnou hatlamatilkou, jakou jste sami četli.
I patnáct let po odletu se stále modlím, abych ji ještě někdy viděla. Ale myslím, že už ji nikdy neuvidím. Ráda si namlouvám, že se prostě tak moc zamilovala, že nechtěla, abychom ji my nebo její rodina přesvědčovali k návratu, ale vím, že to není pravda. Vím, že je Sylva mrtvá a my se s ní nebudeme moci ani řádně rozloučit nebo ji pohřbít.
Tenhle příběh vyprávím jako varování. Je milion jiných způsobů, jak vás mohou napálit. Hodně žen takovým podvodníkům naletí i dnes. Přitahuje je k nim osamělost, zoufalství, touha po lásce a milion dalších věcí. Nezáleží na tom, jak mladí a bystří jste, ti podvodníci mají manipulaci jako jejich hlavní náplň práce. Pokud poznají, kde je vaše slabina, zneužijí ji. To není jen o tom, že nějaký čtyřicátník se vydává za dvacetiletého kluka, aby nalákal mladé holky. Tohle se týká všech věkových kategorií.
Ani muži nejsou výjimkou. Je spousta podvodníků, kteří se na ně zaměřují. Od té doby, co jsem začala pátrat po Sylvě, potkala jsem hodně lidí, kteří zažili něco podobného, ale měli víc štěstí než ona, a dokázali podvodníkům utéct dřív, než se s nimi fyzicky potkali. Prosím, dávejte si pozor. Může se to stát i vám, nebo někomu ve vašem okolí. Dávejte si pozor, komu se rozhodnete věřit. Nechci už slyšet další příběhy o lidech, jako je Sylva.
