Článek
Začalo to už v pátek. Maminka, ta moje milá, starostlivá, i když už lehce senilní osůbka, mi volala už v sedm ráno. „Haničko, nezapomeň na pomlázku! A vajíčka už máš uvařená natvrdo? A nezapomeň si vzít něco hezkého, třeba tu květovanou sukni, co ti babička dala k Vánocům!“ No jasně, mami. Květovaná sukně a já, single třicátnice, s pomlázkou v ruce, budu vypadat jako zjevení z osmdesátkového filmu.
Sobota proběhla relativně klidně. Upekla jsem beránka, který se sice trochu připekl na zadku, ale co už, aspoň měl bronzovou barvu. A barvila jsem vajíčka. Klasika – červená, žlutá, zelená. Pak jsem se rozhodla být trochu kreativní a zkusila jsem batikování. Výsledek? Moje kuchyň vypadala, jako by v ní explodovala duha a moje ruce připomínaly prsty Šmouly.
No a pak přišlo Velikonoční pondělí. Ráno mě probudilo koledování od sousedovic kluků. Roztomilé, musím uznat. Dostali pár čokoládových vajíček a ještě jsem jim s úsměvem dala pár korun.
Pak ale došlo k tragédii - můj kamarád Petr s širokým úsměvem skrýval za zády kýbl vody. Než jsem stačila říct „Ahoj“, už jsem cítila ledovou sprchu na zádech. Moje nová jarní bunda rázem ztratila svůj šarm a já vypadala jako zmoklá slepice. Petr se smál, jeho žena Jana se omlouvala a já si v duchu říkala, že příští rok si na Velikonoce objednám dovolenou na Maledivách.
A pak mě čekal úkol– navštívit tetu Marušku. Ta na mě alespoň nevylila vodu, ale zato mě nutila sníst tři kousky mazance (který byl mimochodem trochu suchý) a vypít dvě deci jejího domácího vaječného likéru (který chutnal podezřele hodně rumově). Když jsem se konečně vymotala z jejího domu, cítila jsem se trochu omámeně, byla jsem rudá, a trochu se motala.
Vrchol všeho přišel, když jsem potkala svého bývalého, Davida, s jeho novou přítelkyní. Ona měla na sobě tu květovanou sukni, o které mluvila maminka, vypadala svěže a usmívala se, jako by právě vyhrála v loterii. David se na mě jen tak soucitně prohlédl od hlavy k patě a řekl: „Ahoj Haničko, asi si ty Velikonoce pěkně užíváš.“ Měla jsem chuť mu jednu vrazit.
Takže jo, deníčku, Velikonoce 2025 byly prostě… nezapomenutelné. Už se těším na Vánoce. Tam se aspoň můžu schovat za stromeček a nikdo mě nebude honit s proutím.
P.S.: Mám pocit, že moje kytkovaná sukně zůstane navždy v hlubinách mé skříně. A příští rok si koupím voděodolný make-up. Pro jistotu.
