Článek
Jmenuji se Jana, je mi padesát pět let a s manželem Pavlem vedeme malou rodinnou pizzerii v malebném městečku v Podkrkonoší. V pohostinství se pohybujeme celý život, je to naše radost i obživa. Za ty desítky let jsme obsloužili tisíce lidí a vždy jsme se snažili, aby se u nás každý cítil jako doma. V posledních letech si ale všímáme znepokojivého trendu – obrovského nárůstu hrubosti, arogance a neuvěřitelné míry pocitu nárokovosti u zákazníků.
Jedno z našich základních pravidel je přitom tak prosté: v restauraci se netelefonuje nahlas, nepouští se hudba a ani se nepřehrávají videa se zvukem na osobních zařízeních. Je to přece základní slušnost, která dříve bývala naprostou samozřejmostí. Dnes máme po restauraci cedulky, které na to hosty upozorňují, a toto pravidlo slušně, ale pevně vyžadujeme. Přesto máme pocit, že někteří rodiče to vnímají jako osobní útok, když jejich dítě nemůže sledovat pohádky na plnou hlasitost.
Před pár týdny k nám přišla žena se synem, kterému mohlo být tak devět let. Chlapec seděl u stolu a na tabletu sledoval na plné pecky pohádky, přičemž na mobilu vedle toho ještě projížděl sociální sítě. Celou restaurací se tak mísily dva různé hlasité zvuky. Přistoupila jsem k ženě a s úsměvem jsem ji poprosila, zda by mohla zvuk ztišit, protože to ruší ostatní hosty.
Odpověděla mi podrážděně, že její syn má ADHD a autismus a potřebuje to, aby dokázal v klidu sedět a nedělal scény. Navrhla jsem, jestli by tedy nemohl použít sluchátka. Odsekla, že sluchátka nemá rád. Slušně jsem jí tedy řekla, že to bohužel není přijatelné a že buď použije sluchátka, nebo bude muset zařízení ztišit úplně.
Asi po deseti minutách jsem byla v kuchyni, když jsem z lokálu uslyšela hlasité rány. Vyšla jsem ven a uviděla chlapce, jak zuřivě buší pěstmi do stolu. Matka seděla vedle něj a naprosto ho ignorovala. Jako by čekal na její reakci, ale ona nedělala nic. Požádala jsem ji, aby ho prosím uklidnila. Odpověděla mi, že je přece na spektru a toto je jeho „normální chování“, když nemá zařízení, které by ho uklidnilo. V tu chvíli chlapec vstal a začal pobíhat po mé restauraci, kopat do stolů a židlí a shazovat z nich věci. Jeden z hostů na matku zakřičel: „Okamžitě si ovládejte to dítě, nebo to udělám já!“
Žena se nadechla a spustila něco, co znělo jako předem nacvičený monolog o tom, že autistické děti si zaslouží být ve stejných prostorách jako všichni ostatní. S tím naprosto souhlasím, ale každý, bez ohledu na diagnózu, se musí chovat přiměřeně.
Řekla jsem jí, že pokud nedokáže chování svého syna dostat pod kontrolu, bude muset odejít. Byla nepříčetná. Začala na mě křičet, že je nelegální diskriminovat lidi na spektru a že mě nahlásí. V tu chvíli vyšel z kuchyně můj manžel Pavel, beze slova zabalil jejich jídlo do krabice s sebou, položil ji na stůl a řekl jí jen: „Okamžitě odejděte.“
Vypadala upřímně šokovaně. Když odcházela, ještě prohlásila, že od dětí se přece nedá čekat, že budou jen tiše sedět, a že svět musí být tolerantnější k těm, kteří jsou jiní.
S manželem milujeme děti, sami jsme jich vychovali pět, dokonce jedno se speciálními potřebami. Ale autismus nebo ne, nic vám nedává právo chovat se tímto způsobem v jakémkoli prostředí. Pokud jsou problémy vašeho dítěte tak vážné, že pouhé tiché sezení v restauraci bez tabletu v něm vyvolá záchvat zuřivosti, pak byste možná měli zvážit, zda ho tam vůbec brát. Jsem unavená z nevychovaných dětí a líných rodičů, kteří je v tomto chování podporují, odmítají je usměrnit a nastavit jim jakékoli hranice. Tohle není o ADHD, autismu nebo jakékoli jiné diagnóze. Tohle je o pocitu nárokovosti, špatném rodičovství a ve výsledku o naprosto nepřijatelném chování.
