Článek
Ticho v našem domě je téměř hmatatelné. Každý večer usínám sama v naší manželské posteli, zatímco Pavel (44), můj muž, spí v pokoji pro hosty. Ta prázdná polovina postele křičí víc než jakákoli hádka. A to všechno kvůli škole. Zdá se to absurdní, ale právě vzdělání našich dětí se stalo rozbuškou, která hrozí zničit naši smíšenou rodinu.
Jmenuji se Anna, je mi 42 let. S bývalým manželem Danielem máme dvě děti – šestnáctiletou Zuzanu a dvanáctiletého Tomáše. Náš vztah s Danielem není zrovna přátelský, spíš na bodu mrazu, ale jako rodiče fungujeme skvěle. Pro naše děti chceme to nejlepší, a proto společně financujeme jejich studium na prestižní mezinárodní škole. Daniel je velmi dobře zajištěný a na vzdělání dětí nikdy nešetřil.
Před pár lety jsem potkala Pavla. I on měl dvě děti z předchozího vztahu – patnáctiletého Ondřeje a desetiletou Klárku – s bývalou manželkou Lucií. Paradoxně jsme se seznámili právě ve škole, kam chodily všechny naše děti. Zamilovali jsme se a rozhodli se spojit naše životy i rodiny. Od začátku jsme si s Pavlem stanovili jasná pravidla, obzvlášť co se týče financí a dětí. Shodli jsme se, že doma budeme ke všem dětem přistupovat stejně, co se týče běžných výdajů a dárků od nás. Ale školné a dary od našich bývalých partnerů či jejich rodin zůstanou oddělené. Bylo to logické, vždyť do toho byli zapojeni naši ex-partneři.
Naše děti si na sebe zvykly, i když je jasné, že pouto k vlastním sourozencům je silnější. Museli jsme je také citlivě učit vnímat rozdíly v příjmech, hlavně co se týkalo možností mého exmanžela Daniela. Ale celkově vládla v naší nové rodině harmonie.
Pavel a jeho bývalá Lucie také společně platili školné svým dětem na stejné mezinárodní škole. Jenže před několika měsíci přišla rána. Lucie přišla o svou vysoce placenou práci a musela výrazně omezit výdaje. To znamenalo jediné – Ondřej a Klárka si už nemohli dovolit drahé školné. Museli přestoupit na jinou, státní školu. Chápala jsem, že je to pro ně těžké, a snažila se Pavla podpořit.
Jenže pak přišel Pavel s něčím, co mi vyrazilo dech. Začal na mě tlačit, abychom po letních prázdninách přehlásili i Zuzanu a Tomáše. Prý jeho děti nesou velmi těžce, že ty moje dál chodí na „lepší“ mezinárodní školu, zatímco ony musely jinam. Že se cítí odstrčené a méněcenné.
„Anno, musíme držet pohromadě jako rodina,“ naléhal. „Nemůžeš dopustit, aby se mezi dětmi dělaly takové rozdíly.“
„Pavle, ale tohle přece nejde,“ bránila jsem se. „Vzdělání mých dětí nemůže být ohroženo. Měli jsme jasnou dohodu, že za školu a studia svých dětí zodpovídáme každý se svým bývalým partnerem. Já nemůžu jen tak rozhodnout za Daniela. Ten by s tím nikdy nesouhlasil, vždyť víš, jak moc mu na jejich vzdělání záleží. Hnal by mě k soudu a poštval by děti proti mně! A Zuzana s Tomášem by mi to nikdy neodpustili. Jsou tam spokojení, mají tam kamarády, skvělé výsledky.“
Naše debaty se měnily v hádky. Pavel mi vyčítal, že jsem příliš tvrdá, že nemyslím na jeho děti, že mi na naší nové rodině nezáleží. Začal spát v pokoji pro hosty. Bolí to, strašně to bolí. Miluji Pavla, ale tohle je hranice, přes kterou prostě nemohu jít. Jsem přesvědčená, že kdyby situace byla opačná a já bych přišla o možnost platit školné, on by své děti kvůli mým také nepřehlásil.
Vím, že Daniel by bez problémů zvládl platit celé školné sám, i kdybych já na to neměla. Ale o to tu nejde. Jde o princip, o dohodu a především o budoucnost mých dětí. Je mi líto Ondřeje i Klárky, ale nemohu kvůli tomu obětovat Zuzanu a Tomáše.
Srdce mi krvácí, když vidím, jak se naše manželství rozpadá. Ale vím, že v tomhle neustoupím. I kdybych měla Pavla ztratit. Udělala jsem chybu, když jsem si myslela, že naše dohody vydrží i takovouhle zkoušku? Jsem opravdu tak sobecká a tvrdá, jak říká? Nebo jen chráním své děti, tak jak by to udělala každá matka?
