Článek
Evě (29) zbývá jen pár týdnů do porodu. S manželem Markem (36) čekají své první miminko, holčičku, a Eva by měla prožívat ty nejkrásnější chvíle plné očekávání a příprav. Místo toho se její dny plní úzkostí a pocitem, že se ocitla v neřešitelné situaci. Marek byl před osmi lety ženatý, ale jeho první žena, Lucie, bohužel zemřela. Eva vždy chovala k její památce upřímnou úctu. „Nikdy jsem se nesnažila Lucii vymazat z Markova života,“ říká Eva. „V našem domě máme její fotografie, často jsme o ní mluvili. Chápala jsem, že je součástí jeho minulosti, a respektovala jsem to. Myslela jsem, že i on respektuje mě jako svou přítomnost a budoucnost.“
Když zjistili, že čekají holčičku, oba nadšeně sepisovali seznamy jmen, která se jim líbí. Marek se zpočátku k žádnému konkrétnímu nevyjadřoval, jen se usmíval nad Evinými návrhy. Pak ale, po několika týdnech, přišel s něčím, co Evě vyrazilo dech. Řekl jí, že by si moc přál, aby jejich dceru pojmenovali po Lucii. Prý by to byl krásný způsob, jak uctít její památku a jak by Lucie mohla symbolicky žít dál skrze jejich dceru.
„V první chvíli jsem nevěděla, co říct,“ vzpomíná Eva. „Chápu, že pro něj Lucie stále moc znamená, ale… pojmenovat naši dceru, naše první společné dítě, po ní? Řekla jsem mu na rovinu, že se s tím necítím dobře. Že chci, aby naše holčička měla své vlastní, jedinečné jméno. Jméno, které bude odrážet nás oba, naši lásku a rodinu, kterou spolu tvoříme. Ne jméno spojené s jeho minulým vztahem, jehož jsem nikdy nebyla součástí.“ Marek vypadal zklamaně, ale zdálo se, že její pocity chápe. Řekl, že rozumí, a Eva si na chvíli oddechla.
Jenže o pár dní později Marek téma znovu otevřel. Tentokrát už ale nebyl sám. Svěřil se své matce, Janě, a ta Evě okamžitě začala psát zprávy o tom, jak by to bylo nádherné a dojemné gesto, a že by to Eva měla považovat za projev velké lásky a velkorysosti. „Psala mi, jak by to pro Marka bylo úžasné a jak by to celou rodinu dojalo,“ popisuje Eva. Brzy se přidala i Markova sestra Petra. Ta zase apelovala na rodinnou soudržnost a na to, jak moc by pro ně všechny znamenalo, kdyby na Lucii takto vzpomínali.
Eva ale stále trvala na svém. „Znovu jsem Markovi vysvětlila, že i když plně respektuji jeho smutek a jeho vztah k Lucii, nechci mít pocit, jako bych vychovávala odkaz někoho jiného. Chci, aby naše dcera byla milována a oslavována pro to, kým je ona sama, ne aby byla neustále srovnávána nebo spojována s někým, koho nikdy nepoznala a kdo pro mě, upřímně, představuje bolestné místo v našem vztahu.“ Snažila se mu vysvětlit, že by se cítila jako pouhá náhradnice, a že by se bála, aby se i na dceru nepřenášela tíha minulosti.
Od té doby Marek sice už na ni přímo netlačí, ale je odtažitý. Chladný. Mlčenlivý. Eva ví, že je hluboce zraněný a zklamaný. „Miluju ho a vím, že tu ztrátu stále v sobě nosí. Bolí mě, když ho vidím takhle nešťastného. Ale zároveň cítím, že mám právo chtít, aby moje první dítě mělo svou vlastní identitu, aby nebylo jen živou vzpomínkou. Nesnažím se nikoho vymazat. Jen chci, aby i já a naše společná budoucnost byly vidět.“
Teď ale čelí další vlně tlaku. Příbuzní z Markovy strany jí posílají zprávy, ve kterých ji obviňují, že je nejistá, sobecká a že žárlí na někoho, kdo tu už dávno není. Prý je necitlivá k Markovu smutku a projevuje nedostatek empatie. Dokonce i její vlastní maminka, ačkoliv říká, že její pocity chápe, se opatrně zeptala, jestli si tím chce zbytečně komplikovat život a vztahy v rodině.
Eva má pocit, jako by už teď truchlila nad klidem a radostí, které si od tohoto období slibovala. Neví, jestli si jen pevně stojí za svým oprávněným přáním, nebo jestli je skutečně nespravedlivá a tvrdohlavá, jak jí naznačuje okolí. Je sobecké chtít pro své dítě jméno, které nebude zastíněno tragickou minulostí? A má právo cítit se jako plnohodnotná matka a partnerka, když má pocit, že je neustále srovnávána s duchem dokonalé zesnulé ženy?
