Článek
Pracuji jako projektový manažer ve velké IT firmě. Moje práce je často hektická, řešíme projekty za miliony pro nadnárodní klienty, takže hovory v kteroukoli denní či noční hodinu nejsou nic neobvyklého. Vždycky jsem byl pracant a dělal pro firmu maximum. Před dvěma lety se ale můj život obrátil vzhůru nohama a já jsem musel přehodnotit své priority.
Moje žena Veronika, které tehdy nebylo ani čtyřicet, se tím nejhorším možným způsobem dozvěděla, že má vzácný a velmi vážný typ lymfomu. Následoval kolotoč, který si nikdo neumí představit, dokud ho nezažije: operace, několik kol chemoterapie v nemocnici a nakonec transplantace kostní dřeně. Z ničeho nic jsem se stal jediným živitelem rodiny, hlavním pečovatelem o nemocnou manželku a primárním rodičem pro naše tři malé děti.
Musím říct, že téměř všichni v mé práci byli naprosto neuvěřitelní. Můj šéf a nejbližší vedení mi v podstatě dali tolik placeného volna, kolik jsem jen potřeboval. Věděli, že jsem dříč, a plně mě podpořili. I přes to všechno jsem se snažil dál pracovat, ale často jsem si musel během dne vzít dvě nebo tři hodiny volno, když měla Veronika schůzky u lékaře nebo infuze. Vždy jsem si nastavil automatickou odpověď v e-mailu i v chatovací aplikaci a byl jsem tam pro svou ženu.
Až na jednoho člověka. Jistý obchodník z naší firmy, pan Kopecký, to zjevně nechápal. Jeho provize pro něj byla zřejmě důležitější než jakákoli zpráva o tom, že nejsem v kanceláři. Pokaždé, když jsem si nastavil stav „mimo kancelář“, začal mi bombardovat telefon zprávami, jak nutně a okamžitě něco potřebuje.
Asi jsem ho měl ignorovat, ale z čisté profesionality jsem mu vždy odepsal, že jsem nedostupný a ozvu se, jakmile to bude možné. Jenže on nebral „ne“ jako odpověď. Jednoho dne, když to bylo obzvlášť těžké, to vyvrcholilo. Seděl jsem vedle své ženy v infuzní místnosti na onkologii. Veronika, bez vlasů a schoulená do klubíčka, bojovala s nevolností z chemoterapie a naprostým vyčerpáním. Držel jsem ji za ruku a snažil se být silný. A telefon nepřestával bzučet. Kopecký.
Napsal jsem mu, že teď opravdu nemůžu. Jeho reakce? Okamžitě mi začal volat přes firemní aplikaci. S videem. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Podíval jsem se na svou trpící ženu, pak na vyzvánějící telefon, a řekl jsem si: „Dobře. Chceš mě vidět? Tak mě uvidíš.“
Přijal jsem videohovor.
Na obrazovce se objevila netrpělivá tvář pana Kopeckého. Otevřel pusu, aby mi zřejmě vynadal, ale zarazil se. Místo mé pracovny za mnou neviděl knihovnu, ale sterilní bílou stěnu nemocničního pokoje, stojan s kapačkami a vedle mě v křesle mou ženu, bledou a vyčerpanou.
„Kde to jsi?“ vykoktal zmateně.
S naprostým klidem jsem odpověděl: „Jsem s manželkou v nemocnici. Má chemoterapii.“
Ticho. Výraz na jeho tváři se změnil z netrpělivosti na šok a naprosté zděšení. Najednou jeho urgentní problém nebyl vůbec urgentní. „Ježišmarja, chlape, promiň… hele, zavoláme si později, vůbec to nespěchá, fakt,“ blekotal a rychle hovor ukončil.
Od toho dne mi pan Kopecký už nikdy nenapsal ani nezavolal, když jsem měl nastavenou nepřítomnost v práci.
Mimochodem, moje žena je na tom teď skvěle. Když jsem jí o tom vyprávěl, smála se a řekla, že bych to měl napsat jako příběh. Prý to byla dokonalá lekce. A já si myslím, že měla pravdu.
