Článek
Když mi bylo jedenáct, zemřel mi táta. Byl to můj největší hrdina a svět se mi zhroutil. Máma (45) to nesla těžce, ale snažila se jít dál. Občas s někým chodila, ale nic vážného. Až potkala Davida (48). Svobodný táta se dvěma malými dětmi, Tomáškem (4) a Anetkou (6). Chodili spolu skoro dva roky a já si na něj docela zvykla. Zdál se fajn. A tak když se před třemi měsíci rozhodli, že se k nám David i s dětmi nastěhuje, neprotestovala jsem. Chtěla jsem, aby byla máma šťastná. Netušila jsem, že se můj život brzy změní v peklo.
První týdny byly… no, chaotické. Dvě malé děti udělají spoustu hluku a nepořádku, s tím jsem počítala. Ale co přišlo pak, bylo přes čáru. Jednou jsem se vrátila ze školy a našla dveře do svého pokoje otevřené. Ztuhla jsem. Můj pokoj byl vždycky moje útočiště, můj soukromý svět. A teď? Vypadal, jako by se jím prohnalo tornádo. Peřiny stažené z postele, kterou jsem si ráno pečlivě ustlala. Moje oblečení vyházené ze skříně a rozházené po zemi. A na jedné hromádce – mokrá, odporně páchnoucí skvrna. Čtyřletý Tomášek se tam počůral!
Zvedl se mi žaludek. Vběhla jsem do obýváku, kde seděla máma s Davidem. „Co se stalo v mém pokoji?“ vyjekla jsem. Máma jen mávla rukou. „Ále, děti si tam hrály. Tomáška jsem převlékla, ale ten nepořádek… Lůco, jsi velká holka, uklidíš si to, viď?“ David se přidal: „Jsou to jen malé děti, nemůžeš se na ně zlobit.“ Cítila jsem, jak ve mně vře krev. „Malé děti? Tak ať si hrají ve svém pokoji! A kdo to uklidí? Zase já? Ať to uklidí oni!“ křičela jsem. „Jsou moc malí, aby uklízeli,“ odbyli mě oba. „A ty jsi dost stará na to, abys měla rozum,“ dodal David přísně.
Myslela jsem, že je to jen jednorázový úlet. Mýlila jsem se. O týden později se situace opakovala. Tentokrát naštěstí bez počůraného oblečení, ale následky byly ještě horší. Děti nejenže znovu zpřevracely celý můj pokoj, ale tentokrát se zaměřily na mé nejcennější věci. Rozbily židli u mého psacího stolu. A co bylo nejhorší – z rámečku na nočním stolku vytrhly a roztrhaly fotku. Byla to moje nejoblíbenější fotka s tátou. Poslední, kterou jsme si spolu vyfotili.
Když jsem to uviděla, něco se ve mně zlomilo. Už jsem nekřičela, jen jsem ledovým hlasem oznámila mámě: „Tady končím. Sbalím si věci a jdu pryč. Nech si Davida i jeho spratky, já s nimi žít nebudu.“ Máma začala panikařit, ať nejsem unáhlená, ať se uklidním. David se mi dokonce postavil do dveří, aby mi zabránil odejít. „Zlomíš mámě srdce!“ křičel na mě. „A vy jste mi právě zničili jediný domov, co jsem měla!“ odsekla jsem a odstrčila ho.
Odešla jsem k babičce a dědovi. Máma si myslela, že se za týden vrátím s prosíkem. Ale já jsem se nevrátila. Tady mám konečně klid. Nikdo mi neleze do pokoje, neničí mi věci, nemusím uklízet nechutný nepořádek po cizích dětech. Cítím se tu bezpečně. Sice mi chybí táta a teď i máma, ale ten pocit klidu je k nezaplacení. Mám sice kopii té fotky, ale o tu přece vůbec nešlo. Šlo o princip, o tu neúctu!
Máma mi párkrát volala, omlouvala se, ale já jsem jí to nezvedala. Až před pár dny. Vzala jsem to a ona začala plakat. Že jí chybím, že mě chce zpátky, že udělá cokoliv. Než to dořekla, zavěsila jsem. Nemohla jsem to poslouchat. Její slova mě nepřesvědčila. Pár minut nato mi pípla hlasová zpráva. Byl to David. Křičel na mě, jak jsem sobecká, jak ubližuju mámě, jak se mám okamžitě vrátit.
Jsem opravdu sobecká? Měla bych se vrátit a zkusit to znovu, kvůli mámě? Nebo mám právo chránit sebe a své vzpomínky a zůstat tam, kde se konečně cítím bezpečně, i když to znamená, že máma bude smutná?
