Článek
Když mi moje sestra Jitka pomáhala zout boty v předsíni svého bytu, zhroutila jsem se. Bolest z čerstvé operace byla nic proti té drtivé bolesti v srdci. Rozplakala jsem se jako malá holka, ne kvůli stehům na břiše, ale kvůli tomu, jak hluboce mě zklamal a opustil muž, kterého miluji. Manžel, který dal přednost své matce před svou ženou v jedné z mých nejzranitelnějších chvil.
S Tomášem (30) jsme spolu sedm let. Seznámili jsme se v Praze, kam se přestěhoval za studiem z Moravy, kde stále žije jeho matka. Od začátku našeho vztahu jsem tušila, že jeho matka bude problém. Je na něj extrémně fixovaná. První dva roky našeho vztahu jezdila na návštěvu třikrát až čtyřikrát do roka a pokaždé si Tomáš musel vzít dovolenou, aby se jí celý týden věnoval. Když jsem se ho zeptala, kdy si máme vybrat společnou dovolenou my, když si všechno volno vyplýtvá na zábavu s maminkou, slíbil, že to omezí.
A omezil. Tchyně sice dál jezdila, ale Tomáš už si nebral volno. Místo toho seděla u nás v bytě a celý den, kdy jsem pracovala z domova, se tvářila jako hromádka neštěstí. Chodila po bytě jako tělo bez duše, ale jakmile Tomáš přišel z práce, jako by v ní přeskočil vypínač. Najednou byla plná života, radosti a neustále se na něj věšela.
Před půl rokem jsme se přestěhovali blíž k mé rodině. Našla jsem si nového lékaře, který mi okamžitě doporučil operaci, kterou můj předchozí doktor neustále odkládal. Není to nic složitého, ale zákrok mi má výrazně zlepšit kvalitu života na desítky let dopředu. Jakmile se to dozvěděla tchyně, okamžitě se rozhodla, že je čas na návštěvu. Přijede prý, aby „pomohla s domácností, zatímco se Lenička bude zotavovat“. Se skřípěním zubů jsem souhlasila. Tomáš mě ujistil, že jí jasně vysvětlil, že toto není poznávací zájezd. Že je tu od toho, aby vařila, prala a uklízela, abych já mohla v klidu odpočívat.
Ve středu mě Tomáš odvezl do nemocnice. Plán byl jednoduchý – operace a jedna noc na pozorování. Jenže ve čtvrtek mi lékař řekl, že se mu nelíbí výsledky mých testů a že si mě tam pro jistotu nechají ještě jednu noc. Zavolala jsem Tomášovi a řekla mu, že mě snad pustí v pátek odpoledne. Ve čtvrtek mě vůbec nenavštívil.
V pátek dopoledne mi lékaři konečně dali zelenou. S úlevou jsem zavolala Tomášovi, abych mu řekla, že zhruba za hodinu budu připravená k odvozu. Telefon spadl rovnou do hlasové schránky. Říkala jsem si, že je asi na nějaké schůzce a že to zkusím za chvíli. Po další hodině a několika neúspěšných pokusech jsem to vzdala. S pocitem ponížení jsem zavolala své sestře Jitce. Ta naštěstí mohla odejít dříve z práce, sedla do auta a jela pro mě devadesát minut přes půl republiky.
Když jsme dorazily k nám domů a já otevřela dveře, naskytl se mi pohled jako z hororu. Dům byl v naprostém chaosu. Koše s prádlem na jídelním stole, v dřezu nádobí za několik dní, kočičí záchod nevyčištěný od středy. V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Už jsem nedokázala zadržet slzy. Jitka mě objala, beze slova mi sbalila tašku s nejdůležitějšími věcmi a odvezla mě k sobě do bytu s tím, že se u ní budu zotavovat.
V pátek večer mi konečně zavolal Tomáš. „Ahoj, kde jsi? V nemocnici mi řekli, že už tě propustili,“ řekl naprosto klidným hlasem. A pak přišla ta rána. Byl s maminkou na celodenním výšlapu v horách, kde nebyl signál. A ano, vzal si na to den dovolené. Na den s maminkou, zatímco jeho žena ležela v nemocnici.
Už jsem se neudržela. Řekla jsem mu, že se necítím bezpečně, abych se zotavovala v našem domě, a že se nevrátím, dokud nebude dům dokonale uklizený a jeho matka pryč. Začal mi vyčítat, že dělám z komára velblouda. Že jeho matka si jen chtěla prohlédnout okolí a já jsem stejně nemohla z nemocnice. Že jsem hysterická.
Křičela jsem na něj, že mě v podstatě opustil v nemocnici, aby se věnoval někomu, kdo tu měl být jako podpora pro mě, ne jako turista na dovolené. Možná je to bolestí a léky, ale já mám pocit, že tohle je konec. V hlavě mi zní myšlenka, že bych měla navštívit rozvodového právníka. Chci děti, ale teď už vím, že je nechci s ním. Nechci strávit dalších pět let terapií a snahou změnit něco, co se nikdy nezmění. Nechci promarnit šanci najít někoho, kdo bude v první řadě oddaný manžel a otec, a až potom syn.
