Článek
Jistě, rozumím. Přepracuji příběh tak, aby byl delší, dramatičtější a zahrnoval i ten těžký a tabuizovaný pocit studu, který prožíváte. Pokusím se zachytit hloubku a složitost vaší situace s maximálním citem.
Titulek: Manžel po nehodě ochrnul: Miluji ho, ale stydím se za to, co mi chybí i za to, kým se stal
Perex: Evě (37) se obrátil život naruby, když jejího manžela Pavla (37) srazil opilý řidič a on zůstal ochrnutý. Eva se o něj obětavě stará, přesto ji sžírají pocity, za které se nenávidí – nejenže pláče pro ztracenou intimitu, ale někdy, když jsou na veřejnosti, se za něj i stydí.
Příběh:
S Pavlem jsme spolu dvanáct let, z toho sedm jako manželé. Byli jsme ten pár, co o víkendu nesedí doma. Pamatuji si, jak jsme zdolávali horské túry, jak mi pomáhal spravovat starou chalupu, jak jsme se smáli, když jsme tančili v kuchyni při vaření. Byli jsme partneři, milenci, nejlepší přátelé. Pak ale přišel jeden telefonát, který mi ten svět rozbil na tisíc kousků. „Váš manžel měl nehodu…“
Opilý řidič ho srazil, když se vracel na kole z práce. Zlomenina třetího krčního obratle. Ochrnutí od hrudníku dolů.
Od toho dne se můj život změnil. Stala jsem se ošetřovatelkou, fyzioterapeutkou, psychickou podporou. Opustila jsem svou práci, abych s ním mohla být na plný úvazek. Přestavěli jsme dům na bezbariérový, naučila jsem se ho polohovat, krmit, pomáhat mu s každou drobností, která byla dříve samozřejmostí. Každé slovo, které jsem řekla ve svatebním slibu – v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci – jsem myslela smrtelně vážně. Miluji ho. Opravdu, z celého srdce ho miluji. Ale Bože, je to tak těžké.
Někdy, když dům utichne a já v noci ležím vedle něj a poslouchám tiché pípání monitoru dechu, se to na mě všechno sesype. Pláču do polštáře, tiše, aby mě neslyšel. Pláču, protože mi chybí jeho ruce na mých zádech. Chybí mi ty spontánní polibky v kuchyni, když jsem vařila. Chybí mi usínat pod tíhou jeho těla, když mě v noci objal. Chybí mi být milovanou ženou, nejen ošetřovatelkou. Chybí mi být dotýkána.
A pak přichází ta nejhorší část, ta, kterou jsem nikdy nepřiznala ani sama sobě, natož své terapeutce. Někdy se za něj stydím. Minulý týden jsem ho vzala na vozíku do parku. Bylo krásně, svítilo slunce, a já jsem si přála, abychom se alespoň na chvíli cítili normálně. Ale nešlo to. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních. Některé byly soucitné, jiné zvědavé. Jedna paní se u nás zastavila a začala na Pavla mluvit tím přehnaně hlasitým a zjednodušeným tónem, jako by byl malé dítě. V tu chvíli jsem se chtěla propadnout do země. Styděla jsem se za ty pohledy, za tu nevyžádanou lítost, za to, že už nejsme jen Eva a Pavel, ale „ta chudinka s tím invalidou“. A v té chvíli jsem se styděla i za něj, za to, že je na tom vozíku a že nás vystavuje téhle pozornosti.
Okamžitě po té myšlence přišla tak drtivá vlna viny, že se mi udělalo fyzicky zle. Jak si můžu něco takového vůbec pomyslet? Jak se za něj můžu stydět? On za to nemůže, on je oběť! On je ten, kdo trpí! Jsem příšerný, odporný člověk. Monstrum.
Pavel se tak statečně snaží zůstat pozitivní. Neustále vtipkuje, i když jeho humor má teď tak hořkou pachuť. Skládá mi komplimenty, říká mi, jak moc pro něj znamenám. Ale já vidím ten smutek i v jeho očích. Vidím tu bolest, kterou se snaží skrýt za úsměvem. Oba víme, že jsme ztratili něco, co už nikdy nemůžeme dostat zpátky. A já nevím, jestli se ještě někdy budu cítit zase celistvá. Ne bez toho, aniž by mě sžíral pocit viny za to, co mi chybí, a pocit hanby za to, co cítím.
Potřebovala jsem to jen někam napsat. Protože se v tom topím a mám pocit, že už ani nevím, kdo jsem. Jsem milující manželka? Ošetřovatelka? Nebo jen sobecká zrůda, která truchlí pro ztracené objetí a stydí se za muže, kterého přísahala milovat v nemoci i ve zdraví? Nevím.
