Článek
Před čtyřmi lety jsem potkal svou ženu Kateřinu a myslel jsem si, že jsem našel štěstí na celý život. Po roce randění jsme se rozhodli seznámit s našimi dětmi. Já mám z předchozího manželství tři – dvojčata Jirku a Alexe, kterým je dvacet čtyři, a dceru Emu, které bude brzy dvacet dva. Kateřina má dceru Lílu, které je také skoro dvacet dva.
Měl jsem z toho prvního setkání trochu strach, bál jsem se, jestli si děti sednou. Ale mé obavy byly zbytečné. Zvláště Ema a Líla si okamžitě padly do oka. Zjistily, že mají úplně stejné zájmy: videohry, mangu a anime, psaní a dokonce, jak hned na první schůzce se smíchem přiznaly, čtení gay čínských románů. I s mými syny si Líla skvěle rozuměla. Všechno vypadalo idylicky.
O rok později jsme se vzali a Kateřina s Lílou se k nám nastěhovaly. Slyšel jsem hororové příběhy o smíšených rodinách, ale u nás to byla pohádka. Vládla tu harmonie, dělba práce fungovala, trávili jsme spolu skvělé chvíle. Všechny děti studují na vysoké škole, takže bydlí s námi. Z Emy a Líly se za ty tři roky staly nejlepší kamarádky. Půjčují si oblečení, líčidla, sdílejí obrovskou knihovnu plnou společných knih a pomáhají si s úkoly do školy, i když každá studuje jiný obor. Dívat se na jejich sesterské pouto bylo nádherné.
A teď k tomu, co podle mě odstartovalo celý problém. Líla nikdy nepoznala svého otce a neměla v životě žádný mužský vzor. Po třech letech, co se známe, mě začala oslovovat „táto“, což je pro mě obrovská čest. Ale s mými dětmi a Kateřinou je to jiné. Moji synové a dcera svou matku mají a pravidelně se s ní vídají. Když se tedy Kateřina snažila být pro ně „mámou“, jemně jí vysvětlili, že další mámu nepotřebují, ale že jsou rádi, že je jejich macechou. To ji, jak jsem poznal, velmi rozčílilo. Uklidňoval jsem ji, jak nejlépe jsem uměl, říkal jsem jí, že ji i tak mají rádi, ale pamatuji si, jak mi jednou řekla: „Proč ty můžeš být táta pro mé dítě, ale já nemůžu být máma pro tvé?“ Mé děti se cítily provinile, že je smutná, ale nemohly s tím nic dělat.
V poslední době si ale Kateřina začala vylévat zlost na své vlastní dceři a to je to, co mě trápí. Moji děti jsou ke Kateřině opravdu milé a zdvořilé, ale je pravda, že si více sedly s Loulou, což je naprosto normální – je to dívka jejich věku. Líla si rozumí se všemi v mé rodině: s mými rodiči, sestrami, bratranci a sestřenicemi mých dětí (dokonce je součástí jejich „sestřenické party“). I moje bývalá žena ji má ráda. Jenže Kateřina v poslední době říká věci jako: „Alespoň jedna z nás dobře zapadla do rodiny.“ Nebo: „Všichni milují Lílu, vypadá to, že já jsem tu za černou ovci.“ Musím zdůraznit, že moje rodina ji nikdy neodstrkovala, mají ji také rádi, takže nechápu, odkud se tyhle poznámky berou.
A v sobotu její komentáře dosáhly bodu zlomu. Byli jsme sami, kluci byli venku s přáteli a holky na nějakém víkendovém srazu fanoušků. Připravil jsem pro nás romantický večer. V jednu chvíli se na mě podívala a řekla: „Víš přece, že je Líla lesba, ne? Nebojíš se, když je tak často v blízkosti tvé dcery?“
Vím, že je Líla lesba, řekla mi to sama, moje dcera to ví také. Ema je hetero, já také, ale nikdy jsme proti Líle neměli žádné předsudky. Jsou si blízké jako sestry. Tak jsem to řekl i své ženě: „Ano, vím to, a Ema taky. Vidí se jako sestry, takže tady není žádný problém. Proč to říkáš?“ Vypadala překvapeně a řekla: „Myslela jsem, že to nevíš.“
Později večer jsem otevřel poštu a dorazila naše rodinná fotka, kterou jsme si před pár dny nechali udělat. Všech šest. Zasklil jsem ji a postavil na poličku. Moje žena se na ni podívala a pronesla něco, co mě ohromilo: „Alespoň já vypadám, že patřím do rodiny. To je moje cena útěchy.“ Vyděsilo mě to, protože vidíte, já jsem běloch, moje děti také, Kateřina je také běloška, ale Líla je míšenka a má kudrnaté vlasy. Nechtěl jsem hned předpokládat něco rasistického, tak jsem se jí zeptal, co tím myslí. Usmála se a řekla: „Však víš, všichni vypadáme stejně, kromě ní.“
Byl jsem v šoku až do morku kostí. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Byl jsem tak šokovaný, že jsem se neudržel a řekl: „Co je to s tebou? Jak můžeš říct něco takového o ní? Je to tvoje dcera, tohle nemůžeš říct.“ Strašně se rozzuřila. Řekla, že nemám právo rozhodovat o tom, co může nebo nemůže říkat, že to, co řekla, není žádná velká věc, jen pravda, že to byly jednoduché a nevinné poznámky a že já jsem ten špatný, když jsem hned v defenzivě, kdykoli řekne něco o své vlastní dceři. Vybuchla. Popadla tašku a v sobotu večer odjela ke svému bratrovi.
Holky se v neděli vrátily ze svého výletu, šťastnější než kdy jindy. Líla se ptala, kde je její máma. Nemohl jsem jí říct pravdu, tak jsem jen řekl, že je na návštěvě u svého strýce. Před pár hodinami mi od manželky přišla zpráva: „Vrátím se, až se omluvíš a až nebudeš tak defenzivní ohledně toho, co říkám o SVÉ dceři.“
Ale mám se opravdu za co omlouvat? Jsem opravdu ten špatný, když bráním svou nevlastní dceru?
