Článek
S Jitkou jsme se rozvedli před sedmi lety. Máme spolu dva skvělé kluky, Honzíka (9) a Kubu (8). Snažili jsme se fungovat co nejlépe, kluci byli týden u mě, týden u ní. Před dvěma lety se Jitka znovu vdala za Karla, který si do manželství přivedl své dvě děti. Zdálo se, že všechno bude v pořádku, ale idylka skončila asi po pěti měsících. Tehdy mi od Karla, nového manžela mé exmanželky, přišel seznam.
Nebyl to nákupní seznam. Byl to seznam potravin, které prý nesmím dávat svým vlastním synům. Důvod? Karlova dcera Anička je silná alergička a kdykoli jsou naši kluci u nich, Anička má prý problémy. Karel tvrdil, že mu kluci sami řekli, co všechno u mě jedí. A prý každý, kdo vkročí do jejich domu, se těmto potravinám musí vyhýbat. A to znamenalo, že já je musím úplně vyřadit z jídelníčku kluků, i když jsou u mě!
Když jsem ten seznam viděl, myslel jsem, že je to nějaký hloupý vtip. Byly na něm věci jako oříšky, vajíčka, sýr, jahody a čokoláda. Prostě úplně běžné věci, které mají děti rády a které jsou součástí normálního jídelníčku! Jenže Karel to myslel smrtelně vážně. Když kluci příště jeli k matce, přišel mi od něj vzteklý e-mail, ve kterém mi spílal, že nerespektuji jeho „příkazy“.
Věci se vyhrotily. Jitka, očividně pod Karlovým tlakem, mě zažalovala. Chtěla buď kluky do své výhradní péče, nebo alespoň soudní příkaz, že jim tyhle věci dávat nesmím. Bylo to neuvěřitelné! Naštěstí soud měl rozum. Soudkyně Jitce i Karlovi jasně řekla, že nemají absolutně žádné právo rozhodovat o tom, co jedí moji synové u mě doma. Soudní spor prohráli na celé čáře.
Čekal bych, že se Jitka vzpamatuje. Ale nestalo se. Od té doby, a je to už skoro rok, si své kluky nevzala. Karel totiž prohlásil, že dokud budou jíst tyhle „zakázané“ potraviny, nesmí k nim domů. Prý by jeho Anička mohla i umřít, a i kdyby ne, tak přece nebude trpět jen proto, že „jeden dětinský chlap si léčí mindráky a schválně ohrožuje dítě, aby naštval nového tátu“. To řekl o mně!
Jitka mi neustále volá a pláče do telefonu. Viní mě z toho, že nemůže být matkou. Že stačí tak málo – jen dodržovat ten seznam. Že u nich ho musí dodržovat všichni, i někteří členové rodiny se prý vzpouzeli, ale museli ustoupit. Kluci mi říkají, že se jim po mámě stýská, ale k ní domů se jim moc nechce. Cítí to napětí. Snažil jsem se Jitce navrhnout, aby se s kluky vídala jinde, že je přivezu, kam bude chtít. Ale ona odmítá. Chce je jen u sebe doma, a to jen pokud splním Karlovy podmínky.
Teď mám kluky ve své péči já. Jitka to nese těžce, říká mi, že jsem sobec, hajzl, a že jí kluky schválně odcizuji. Ať prý „dodržuju pravidla“ a dopřeju klukům oba rodiče.
Mám podporu své rodiny i přátel, ale všichni mě znají. Někdy si říkám, jestli nejsem jen tvrdohlavý. Ale proč bych měl svým zdravým dětem zakazovat sýr nebo vajíčka jen kvůli rozmarům chlapa, který si myslí, že může poroučet celému světu? Jsem já ten špatný, když odmítám hrát jeho hru, i když to znamená, že kluci nevidí svou mámu? Co byste dělali vy?
