Článek
Asi jsem právě prožil tu nejsmutnější narozeninovou večeři svého života. Tedy, ona to vlastně ani večeře nebyla. Jmenuji se Pavel a je mi 48 let. Moje žena Ivana je svědkem Jehovovým. To znamená, že neslaví žádné svátky – ani Vánoce, ani Velikonoce, a samozřejmě ani narozeniny.
Nebyla taková vždycky. Když jsme se před více než dvaceti lety brali, byla Ivana veselá mladá žena, která milovala život, společnost a rodinné oslavy. Těšili jsme se na děti, na velkou rodinu. Jenže pak přišly ty roky marného snažení, doktorů a zklamání. Bylo to neuvěřitelně těžké období, které náš vztah hodně poznamenalo. Nakonec jsme se rozhodli pro adopci a do našeho života vstoupila Klára. Byli jsme šťastní, ale v Ivaně jako by něco zůstalo zlomené. A právě tehdy, asi před deseti lety, když už bylo Kláře devět, našla Ivana cestu ke Svědkům Jehovovým. Říkala, že jí to dává smysl, řád a klid, který jí chyběl. Já jsem to nechápal, jejich učení mi bylo cizí, ale snažil jsem se ji podpořit. Netušil jsem, jak moc to změní náš život, jak nás to postupně rozdělí. Zmizely Vánoce, narozeniny, zmizela spousta přátel a zůstalo jen ticho a pravidla.
Respektuji to, i když je to pro mě někdy těžké. Nečekám dárky, dort se svíčkami ani žádnou oslavu. Včera jsem měl narozeniny. Jediné, o co jsem poprosil svou rodinu – Ivanu a naši teď už devatenáctiletou dceru Kláru – bylo, abychom si zašli na večeři. Jen tak, posedět, popovídat si, být spolu. Navrhl jsem jednu čínskou restauraci, kam rádi chodíme, ale dodal jsem, že mi je úplně jedno, kam půjdeme, hlavně když budeme spolu jako rodina. Nic víc jsem nechtěl.
Dva dny předem jsem to Kláře připomínal. Ráno i odpoledne. „Nezapomeň, Klárko, ve středu jdeme na tu večeři, ano?“ Jenže… ona tvrdí, že zapomněla. Místo toho si prý domluvila, že si půjde s kamarádkou udělat nehty. Devatenáct let… Možná je to normální, ale zamrzelo mě to. Hodně.
A pak přišla řada na Ivanu. Už od odpoledne byla jako na trní. Bylo vidět, že se jí nikam nechce, že je jí celá ta myšlenka „narozeninové večeře“ proti srsti, i když jsem jí stokrát vysvětloval, že mi nejde o oslavu, ale o společný čas. Začala být podrážděná, nervózní, a nakonec vytáhla staré křivdy. Hádka byla na světě. A jako vždycky, skončilo to u toho nejbolestivějšího bodu – u toho, že jsme nemohli mít vlastní děti. Znovu mi vyčetla, že jsem jí zničil život, že kvůli mně nemohla být „opravdovou matkou“. Každé slovo bodalo jako nůž.
Cítil jsem, jak mi ten stres prostupuje celým tělem. Srdce mi bušilo jako o závod, krevní tlak musel být někde v astronomických výšinách. Už jsem to nevydržel. „Tak nikam nejdeme!“ křikl jsem a praštil pěstí do stolu. „Když je to takový problém, tak se na to vykašleme!“ S tím jsem se sebral a šel si lehnout. Ivana zůstala v kuchyni, Klára byla někde ve svém pokoji, pravděpodobně se sluchátky na uších, netečná ke všemu.
Probudil jsem se kolem jedenácté v noci. V bytě bylo ticho, jen za oknem bubnoval déšť. Měl jsem příšerný hlad a cítil jsem se tak neuvěřitelně sám a mizerně. Potichu jsem se oblékl, vzal si klíčky od auta a jel k nejbližšímu McDonaldu. Koupil jsem si burger a hranolky a seděl jsem v autě na poloprázdném parkovišti. Venku lilo jako z konve a já jsem jedl studené jídlo, díval se na nějaká videa na YouTube a cítil se jako největší ubožák na světě.
Vím, že lidé mají mnohem horší problémy. Vím, že jsou na světě opravdové tragédie. Ale tohle pro mě bylo tak smutné. Tak strašně, beznadějně smutné. Můj jediný narozeninový dar byla hádka, výčitky a osamělá večeře v dešti na parkovišti u fast foodu. Někdy si říkám, jestli to má vůbec smysl, žít v rodině, kde se cítím tak sám.
