Článek
Nad nikým a nad ničím jsem v životě neprolila víc slz než nad svým bratrem Davidem. Miluji ho, je to moje krev, ale život s ním je peklo, které pomalu ničí celou naši rodinu.
Právě včera jsme měli malou rodinnou oslavu. Maminka slavila šedesátiny a my jsme se po dlouhé době sešli na zahradě, aby na chvíli zapomněla na všechny starosti. Všechno se zdálo být klidné. Smáli jsme se, jedli chlebíčky. Pak se to stalo. David, který do té doby seděl tiše, se najednou chytil za hlavu, teatrálně zavrávoral a opřel se o stůl. „Mami… tati… musím vám něco říct,“ zašeptal a tvářil se, jako by měl každou chvíli omdlít. Oslava utichla. „Doktoři… mají podezření na agresivní formu leukémie.“
Maminka se okamžitě rozplakala. Tatínek jen mlčky zíral s kamennou tváří, ve které se zračila léta bolesti a rezignace. A já? Já cítila jen obrovský, spalující vztek smíchaný s naprostou bezmocí. Protože jsem věděla, že je to další lež. Další z jeho nekonečného repertoáru smyšlených tragédií.
Můj bratr totiž trpí diagnózou, která se jmenuje faktitivní porucha, známá také jako Münchhausenův syndrom. Pro ty, kdo to neznají, je to strašlivá psychická nemoc. Člověk, který jí trpí, předstírá, zveličuje nebo si sám vyvolává příznaky nemoci, aby se dostal do role pacienta a získal pozornost, péči a soucit. Není to hypochondrie, kde se člověk skutečně bojí, že je nemocný. David moc dobře ví, že nemocný není. Ale touží po té roli tak moc, že je ochoten lhát své rodině do očí a podstupovat zbytečné lékařské zákroky, jen aby byl středem pozornosti.
Leukémie je jen poslední novinka. V minulosti už měl rakovinu žaludku, rakovinu štítné žlázy, lupus, infarkt, nádor na mozku a desítky dalších nemocí, jejichž názvy si už ani nepamatuji. Samozřejmě mu nikdy nic z toho nebylo potvrzeno. Jediné, co má černé na bílém od dvou psychiatrů, je právě faktitivní porucha. K psychiatrovi ale chodí jen tehdy, když mu to nařídí soud, protože jeho chování už dávno překročilo všechny meze. Kvůli jeho obtěžování a agresivitě vůči lékařům je dokonce veden ve speciálním režimu u pojišťovny a má přiděleného lékaře, protože ho už žádný normální praktik nechce.
Nejhorší na tom je, že on nechce peníze ani jinou pomoc. Chce jen pozornost. A když už mu ji nedáváme my, protože známe pravdu, obrátí se na cizí lidi nebo na internet, kde ze sebe dělá oběť a sbírá soucitné komentáře.
A to mě přivádí k tomu, co mě ničí ze všeho nejvíc. K těm soudům okolí. Dnes jsem byla v místní večerce a potkala sousedku, která byla včera mamince popřát. Hned ke mně běžela se soucitným výrazem: „Martinko, slyšela jsem o Davidovi, to je hrozné. Musíte se o něj víc starat, vypadal tak zuboženě. Snad ho nenecháte samotného v takové chvíli.“
Co jsem jí na to měla říct? Měla jsem začít na ulici křičet, že můj bratr je patologický lhář? Že si všechno vymyslel, aby zničil matce narozeniny? Samozřejmě, že ne. Jen jsem něco zamumlala a utekla. A přesně v tu chvíli jsem pro ni byla ta špatná, bezcitná sestra, která se o svého „smrtelně nemocného“ bratra nezajímá.
Už mě unavuje být souzena lidmi, kteří nikdy nebyli v mé situaci. Unavuje mě vidět, jak jsou souzeni moji rodiče, kteří se už tak trápí. Pokud jste tohle nezažili, nemáte ani nejmenší tušení, jaké peklo to je. Sledovat, jak si někdo, koho milujete, záměrně ubližuje a ničí život všem kolem sebe jen pro chvilkový pocit důležitosti, je bolest, která se nedá popsat. Tak nás prosím nesuďte.
