Článek
S Markem jsme spolu chodili rok. Seznámili jsme se během vysokoškolských studií na jedné studentské brigádě v kavárně a já byla přesvědčená, že je to ten pravý. Působil tak klidně, vyrovnaně, byl pozorný a zdálo se mi, že má pro všechno pochopení. Alespoň jsem si to naivně myslela, než přišla ta osudná rána.
Nedávno mi náhle zemřela Katka, jedna z mých nejlepších kamarádek z dětství. Byla to pro mě obrovská rána, jako blesk z čistého nebe. I když jsme se v poslední době nevídaly tak často, bydlela kousek od Plzně a já v Praze, pouto mezi námi bylo stále silné. Byla jako moje sestra, znaly jsme se od první třídy, prožily spolu první lásky, první zklamání, tajná dobrodružství na letních táborech. Nedokázala jsem si představit, že už ji nikdy neuvidím, neuslyším její smích.
Na pohřeb jsem samozřejmě chtěla jít, ale samotné se mi tam nechtělo. Poprosila jsem Marka, aby šel se mnou, a on bez váhání souhlasil. Říkal, že tam pro mě bude, že mě podrží. Jeho slova mě tehdy hřála u srdce.
Obřad byl zdrcující. Když farář mluvil o Katčiných snech a plánech, které už se nikdy nenaplní, a když pak hráli její oblíbenou písničku, prostě jsem to nevydržela. Slzy se mi začaly kutálet po tvářích a já je nemohla zastavit. Nebyla jsem hysterická, nekřičela jsem, nezhroutila jsem se teatrálně k zemi. Jen jsem tiše plakala, srdce mi svíral žal a bolest nad ztrátou milované kamarádky byla téměř fyzická. Vnímala jsem Markovu ruku na svých zádech, ale připadala mi nějaká nejistá, skoro až mechanická.
Když bylo po všem a my nasedli do auta, Marek mlčel jako hrob. Ta tíživá atmosféra se dala krájet. Zeptala jsem se ho, co se děje, jestli je v pořádku. A pak to přišlo. Podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla – chladným, téměř pohrdavým. „Nemusela jsi tam dělat takovou scénu, víš? Všichni se na tebe dívali. Ztrapnila jsi sebe i mě,“ procedil mezi zuby.
Zůstala jsem jako opařená. „Cože? Jakou scénu?“ nechápala jsem. Vždyť jsem jen… plakala. „Měla ses prostě držet jako ostatní. Ovládat se. Nemusela jsi to celé dělat jen o sobě,“ pokračoval tvrdě.
„Ale vždyť já jsem jen… plakala. Na pohřbu. Pro Katku…“ Hlas se mi třásl. Cítila jsem, jak mi do očí znovu vstupují slzy, tentokrát ale pramenily ze šoku a obrovského zklamání. Člověk, od kterého jsem čekala oporu a něžné objetí, mi vmetl do tváře takovou krutost.
Od toho dne jsem se k němu chovala odtažitě. Jak bych taky mohla jinak? Ta rána byla příliš čerstvá, jeho slova mi neustále zněla v uších. A víte, co udělal on? Začal mi vyčítat, že přeháním, že jsem citlivka a že ho svým chladným chováním „emocionálně manipuluji“. Prý se snažím vyvolat v něm pocity viny.
Od té doby se to ve mně všechno mele. Opravdu jsem to tak přehnala? Je normální soudit někoho za slzy na pohřbu nejlepší kamarádky? Čekala jsem útěchu, pochopení, pohlazení. Místo toho jsem dostala lekci z „chování na veřejnosti“ a obvinění, že jsem se ztrapnila.
Nevím, co si mám myslet. Je tohle jen nějaké Markovo nedorozumění, chvilkový úlet, nebo je to varovný signál, že muž, kterého jsem milovala a považovala za životního partnera, je ve skutečnosti někdo úplně jiný? Někdo chladný, bezcitný a sobecký? Mám se snažit to nějak urovnat, nebo je čas přiznat si, že tohle není vztah, ve kterém chci zůstat? Přeháním, když cítím takovou zradu, nebo je to opravdu vážný problém?
