Článek
Když se mě můj muž Martin (36) toho večera zeptal, jestli by jeho bratr s novomanželkou mohli strávit své líbánky v naší ložnici, myslela jsem si, že je to nějaký nepovedený vtip. Seděli jsme na terase našeho malého domku pod Pálavou, popíjeli vychlazené bílé víno a pozorovali, jak se poslední paprsky slunce opírají do vinic. Vzduch voněl levandulí z mého záhonu a létem. Byla to dokonalá idyla. Idyla, kterou Martinova otázka rozbila na tisíc kousků. Podívala jsem se na něj a čekala, kdy se začne smát. Ale on se tvářil vážně. V tu chvíli jsem pochopila, že to myslí smrtelně vážně. A mně se udělalo fyzicky špatně. Pocit klidu a pohody byl pryč, nahradila ho vlna odporu a nepochopení, která mi stoupala od žaludku až do krku.
S Martinem jsme měli vždycky krásný vztah. Nejen mezi sebou, ale i s celou jeho rodinou. Jeho mladšího bratra Davida (30) jsem měla upřímně ráda. Byl to fajn kluk, i když občas trochu střelec a snílek. Když nám před pár měsíci oznámil, že se bude v srpnu ženit se svou přítelkyní Lenkou (28), měli jsme obrovskou radost. Lenka je milá, tichá dívka a my jsme jim jejich štěstí ze srdce přáli.
Proto pro nás bylo naprosto samozřejmé, když se nás asi před měsícem zeptali, jestli by u nás mohli strávit část svých líbánek. Víme, že mají hluboko do kapsy. Svatba je drahá záležitost a oni si na vlastní bydlení teprve šetří. My máme to štěstí, že žijeme na jednom z nejkrásnějších míst v republice. Jižní Morava je pro romantické výlety jako stvořená a my jsme byli pyšní, že jim můžeme kousek té naší nádhery nabídnout.
„Samozřejmě, přijeďte! Budeme jen rádi,“ odpověděli jsme jim tehdy bez zaváhání. V hlavě už jsem plánovala, jak jim ukážeme Lednický zámek, vezmeme je na ochutnávku do sklípku a doporučíme nejlepší cyklostezky. Těšila jsem se, že jim ten start do manželství uděláme co nejhezčí.
Náš dům není velký, je to klasický „tři plus jedna“. Kromě naší ložnice a obýváku máme ještě jeden pokoj navíc. Ten přes den slouží jako moje pracovna, protože z velké části pracuji z domova. Když přijede návštěva, rozložíme v něm kvalitní vysokou nafukovací matraci s příjemným povlečením. Spala na ní už spousta našich přátel i rodina, včetně mých rodičů, a nikdy si nikdo nestěžoval. Je to provizorní, ale pohodlné řešení a my jsme předpokládali, že pro Davida s Lenkou to bude v rámci šetření peněz naprosto v pořádku.
Jak hluboce jsem se mýlila.
„Volal mi David,“ začal Martin opatrně ten večer na terase. „Říkal, že se moc těší, ale mají takovou… prosbu.“ Odmlčel se a já jsem cítila, že se mu do toho nechce. „Prý jestli by nemohli spát u nás v ložnici.“
Zůstala jsem na něj zírat. „V naší ložnici? Jako v naší posteli?“
Martin přikývl. „Prý… a teď ho cituju… si nemyslí, že nafukovací matrace je úplně vhodná na líbánky.“
V tu chvíli se mi v hlavě spojily všechny dílky skládačky. Nešlo jim o pohodlí zad nebo o kvalitu spánku. Šlo jim o něco úplně jiného. Chtěli pevnou, pohodlnou, nevrzající manželskou postel, aby si mohli naplno užívat své novomanželské intimnosti. A z nějakého nepochopitelného důvodu si vybrali tu naši.
„Ne,“ řekla jsem okamžitě a možná ostřeji, než jsem zamýšlela. „Ne, Martine. V naší posteli spát nebudou. To nepřichází v úvahu.“
„Taky mi to přijde divné,“ přiznal s úlevou. „Jsem rád, že to vidíš stejně. Je to náš prostor.“
Myslela jsem, že tím je celá věc vyřešená. Martin bratrovi zavolá, taktně mu vysvětlí, že se nám to nehodí, a oni buď přijmou pokoj pro hosty, nebo si najdou levný penzion. Jenže to byl jen začátek rodinného dramatu.
O dva dny později volala Martinovi jeho sestra Petra. A to byl uragán. „Jak můžete být takoví sobci?“ spustila prý na něj bez pozdravu. „Oni se berou, je to jejich jediná svatební cesta v životě! Nemají peníze a vy je necháte spát na nějaké nafukovačce na zemi? To se nestydíte? Vždyť vás to nic nestojí, jen na pár nocí přenechat vlastní postel! Jde přece o JEJICH líbánky!“
Její slova byla jako jed. A zasáhla cíl. Martin, který nesnáší konflikty a pro klid v rodině by se rozkrájel, mi večer přišel říct, že o tom znovu přemýšlel. „Víš, Ivo,“ začal váhavě, „možná má Petra pravdu. Možná to moc řešíme. Vždycky jim můžeme čistě povléct, a až odjedou, taky povlečeme… Nechci, aby bylo v rodině dusno. Vždyť jsou to jen tři nebo čtyři noci.“
Dívala jsem se na něj a cítila, jak se ve mně probouzí zklamání. Nechápal to. Nechápal, že tady nejde o povlečení. Jde o princip. Jde o hranice. Naše ložnice, a především naše postel, je to nejintimnější místo v našem domě. Je to symbol našeho vztahu, naše útočiště, místo, které patří jen a jen nám dvěma. Představa, že bych ho měla přenechat někomu jinému, aby si tam užíval svou svatební noc… Bylo mi z toho zle. Bylo to pro mě naprosto nepřijatelné, jako by narušovali posvátnost našeho svazku.
„Ne, Martine,“ řekla jsem klidně, ale pevně. „Tohle pro mě není k diskusi. Chápu, že chceš mít klid. Ale ne za cenu toho, že se já budu ve vlastním domě cítit poníženě a znechuceně. Naše postel není veřejný majetek, který se půjčuje rodině na intimní radovánky. Je naše.“
Vysvětlila jsem mu, že jim ráda pomůžu najít nějaký útulný a levný penzion v okolí. Že jim na něj klidně i přispějeme, když je to takový problém. Ale svoji ložnici jim nedám. Je to moje hranice, za kterou prostě nejdu.
Od té doby je u nás tichá domácnost. Martin je mezi mlýnskými kameny – mnou a svou rodinou. David s Lenkou se zatím nevyjádřili, ale Petra nám prý dál posílá ublížené zprávy. Obviňuje mě, že jsem sobecká a že kazím mladým jejich štěstí.
Já myslím, že ne. I kdybych měla být v očích celé jeho rodiny ta nejhorší švagrová na světě.Když se mě můj muž Martin (36) toho večera zeptal, jestli by jeho bratr s novomanželkou mohli strávit své líbánky v naší ložnici, myslela jsem si, že je to nějaký nepovedený vtip. Seděli jsme na terase našeho malého domku pod Pálavou, popíjeli vychlazené bílé víno a pozorovali, jak se poslední paprsky slunce opírají do vinic. Vzduch voněl levandulí z mého záhonu a létem. Byla to dokonalá idyla. Idyla, kterou Martinova otázka rozbila na tisíc kousků.
