Článek
S mou ženou Jitkou jsme spolu už velmi dlouho. Je to jediná žena, kterou jsem kdy skutečně miloval, a náš vztah byl vždycky pevný. Máme ale jeden velký, temný stín, se kterým už si nevím rady. Většinu našeho společného života Jitka bojuje s extrémní nadváhou. Oba jsme teď na prahu čtyřicítky, děti nemáme. Při její poslední kontrole u lékaře jí bylo řečeno, že podle BMI spadá do třetího, tedy nejtěžšího, stupně obezity. Vím, že BMI není všechno, ale je to alarmující signál.
Během těch let se několikrát pokusila zhubnout, ale vždy to bylo takové polovičaté a po pár týdnech to vzdala. Její rodina má dlouhou historii problémů s příjmem potravy a mně je naprosto jasné, že to ovlivňuje i ji. Má návyky, které mi lámou srdce. Schovává si nezdravé jídlo po celém domě, jako by musela mít něco sladkého nebo tučného neustále na dosah ruky. Nacházím obaly od sušenek v šuplíku s ponožkami, pytlíky bonbónů v přihrádce u spolujezdce v autě, čokoládové tyčinky za květináči na chodbě, dokonce i v naší posteli. Koupí velký pytel sladkostí s tím, že je to „pro případné návštěvy“, a ten je přes noc pryč. Její reakcí na jakýkoli stres, ať už sebemenší, je záchvatovité přejídání, dokud jí není prakticky špatně.
Doslova jsem ji několikrát prosil, aby si promluvila s terapeutem nebo poradcem, aby vyhledala odbornou pomoc se svými problémy kolem jídla. Ale ona buď rovnou odmítne, nebo řekne, že to udělá, a pak se nikdy nic nestane. Zkoušel jsem ji povzbuzovat, aby si našla nějaký sport, který by ji bavil, nebo se přidala ke skupině na procházky. Výsledek byl vždy stejný – chvilkové nadšení a pak nic. Mám pocit, že mě v podstatě jen odbývá a čeká, až to prostě vzdám a přestanu se snažit. A já můžu s rukou na srdci říct, že jsem se opravdu snažil ji podpořit všemi možnými způsoby. Teď už jsem tak opotřebovaný a unavený, že jsem se v podstatě smířil s tím, že nemá skutečnou vůli nebo záměr to vážně řešit.
Láme mi srdce vidět, jaké škody si tím působí. Jsem v koncích a nevím, kudy kam. Chápu, jak těžké může být zhubnout, zvláště tu emocionální a psychickou stránku, ale přesto cítím takovou zášť a hořkost kvůli všem těm porušeným slibům a lžím, které se za ty roky nahromadily. Pokaždé to bylo stejné: „Tentokrát je to jiné, Pavle, tentokrát to zvládnu.“ A nikdy to jiné nebylo.
Už teď vidím fyzické následky, které na jejím těle zanechává její váha, a je jasné, že se to bude jen zhoršovat, jak budeme stárnout. Její pohyblivost je už teď omezená, zadýchává se do schodů, bolí ji klouby. Upřímně mě děsí, jak bude náš život vypadat za patnáct let, pokud neudělá nějaké drastické změny ve svém životním stylu. Budu se o ni starat jako o nepohyblivou? Zvládnu to? A chci to vůbec? Miluji ji, ale ta představa mě ničí.
Vzdal jsem to. Už ji nepřemlouvám, už nic nenavrhuji. Žijeme vedle sebe a já jen tiše sleduji, jak se pomalu ničí, a cítím se naprosto bezmocný. Ta láska tam pořád je, ale je pohřbená pod vrstvami zklamání, strachu a rezignace.
