Článek
Můj starší bratr Štěpán (21) se narodil s těžkým tělesným postižením. Kolem tří let se k tomu přidala diagnóza poruchy autistického spektra a později i mentální postižení. Kombinace těchto tří věcí znamená, že potřebuje neustálou péči. Nikdy nebude schopen žít sám. Potřebuje pomoc s přesunem na vozík a do postele, s mytím, čištěním zubů, s jídlem a pitím. Je neverbální, takže nedokáže ani slovy říct, co potřebuje nebo co ho trápí.
Prvních pět let svého života jsem strávil putováním po příbuzných. Stěhoval jsem se od tety ke strýci, k babičce, a své rodiče a bratra jsem jen „navštěvoval“. Když mi bylo pět, nastěhovali si mě domů. A okamžitě mě začali učit, jak se starat o Štěpána. Musel jsem po něm uklízet, učit se ho koupat, krmit, prostě všechno. Neustále mi opakovali, jak jsem pro rodinu důležitý, jak mě Štěpán potřebuje. A pak, když mi bylo osm, přišla ta rána. Rodiče mi přiznali, že věděli, že Štěpán bude potřebovat sourozence, který se o něj postará, až oni zemřou. A že jsou tak rádi, že mají mě, protože se teď nemusí bát budoucnosti.
Měli mě jen proto, abych byl pečovatelem. Ne proto, že chtěli další dítě, ne proto, že by mě milovali pro mě samotného, ale jako pojistku, jako celoživotní pečovatelskou službu pro svého prvního syna. Od té chvíle se celý můj život točil kolem tohoto úkolu. A znamenalo to spoustu omezení. Nikdy jsem se nenaučil plavat – co kdyby se mi něco stalo? Skoro nikdy jsem nemohl jít ven s kamarády. Žádné skákací hrady, žádné trampolíny, žádné divočejší hry s bratranci. Všechno muselo být bezpečné. Jejich největší strach nebyl, že bych mohl zemřít, protože by jim chyběl jejich syn, ale proto, že by Štěpán ztratil svého budoucího pečovatele.
Moje dětství vlastně nikdy nebylo dětstvím. A trpělo tím i mé vzdělání. Příští rok mám maturovat, ale už teď vím, že moje známky nebudou nic moc. Jsem rád, že vůbec projdu. Neměl jsem čas ani energii se pořádně učit, protože když jsem přišel ze školy, čekala mě péče o Štěpána.
Cítím se neuvěřitelně sám. Když jsem prosil o pomoc příbuzné, u kterých jsem jako malý bydlel, jen mě odbyli. Rodiče mě nevidí jako svého syna, ale jen jako Štěpánova budoucího opatrovníka. Teď, když jsem starší a víc si uvědomuju, o co všechno jsem přišel, cítím obrovskou zášť a vztek. Zlobím se na rodiče, že mě do téhle situace postavili, že mě zplodili jako nástroj, ne jako člověka.
Poslední dobou jsem to už nedokázal skrývat a choval jsem se k nim odtažitě a hořce. Všimli si toho a chtěli vědět, co se děje. Tak jsem jim to řekl. Přiznal jsem, že cítím zášť, že jsem naštvaný, že mě měli jen proto, abych se staral o bratra. A oni? Naštvali se na mě! Nechápou, jak s tím můžu mít problém. Prý bych měl Štěpána milovat natolik, abych to všechno dělal rád a dobrovolně. A od té doby, co jsem jim to řekl, se ke mně i ti příbuzní, kteří se se mnou ještě bavili, chovají chladněji. Zase jsem ten špatný já.
Ale copak nemám právo na vlastní život? Na vlastní sny, na vlastní budoucnost? Nemám právo být naštvaný, že mi rodiče naplánovali život dřív, než jsem se narodil, a to život, který nechci? Jsem opravdu tak nevděčný a sobecký, když toužím po svobodě?
