Článek
Něco v jejím úsměvu, v gestech, když mi nesla orosený půllitr, ve způsobu, jakým se starala o hosty. Netušil jsem proč, ale cítil jsem k ní zvláštní pouto. Až mi to jednoho dne došlo… tahle žena je moje biologická matka. Jenže ona o tom neměla ani tušení.
Dlouho jsem přemýšlel, jak jí to říct. Vzpomínal jsem na dopis, který mi kdysi dala moje adoptivní maminka – dopis od ní, plný omluv a vysvětlení. Napadlo mě jí také napsat, ale nakonec jsem cítil, že jí to musím říct do očí.
Všechno se stalo předevčírem. Čekal jsem, až jí skončí směna. Už zavírali tu restauraci. Postával jsem na parkovišti a nervózně přešlapoval. Když mě uviděla, pozdravili jsme se jako obvykle. Pak jsem se zhluboka nadechl a řekl jí, že jí musím říct něco vážného. Omluvil jsem se, že jsem to tak dlouho tajil. Nijak zvlášť nereagovala, dokud jsem nevytáhl ten její starý dopis.
A pak se to stalo. Rozplakala se. Ne jen tiše, ale nahlas, vzlykala a nemohla popadnout dech. Nemusel jsem ani dokončit větu „Jsem váš syn“. Stačilo, aby ten dopis zahlédla, a věděla. Bylo to šílené. V příští vteřině mě objímala, pevně, jako by mě nechtěla nikdy pustit. Pak se ode mě odtáhla a s nejistotou v hlase se zeptala, jestli mě smí obejmout. Samozřejmě že smí. A tak jsme tam stáli na tom parkovišti, objímali se a plakali. Pro ni to byl obrovský šok. Na moment se jí podlomila kolena, takže jsem ji musel přidržet, zatímco mě stále objímala.
Co mě opravdu zasáhlo, byla její věta: „Podívej se, jak jsi vyrostl.“ A když jsem slyšel její pláč, nemohl jsem se ubránit slzám. Nedala si říct a šla znovu otevřít hospodu (zavírali v jedenáct). Dali jsme si pivo, a povídali si. O tolika věcech! Řekla mi, že už když jsem přišel podruhé, měla zvláštní pocit, ale nedokázala uvěřit, že jsem to já. Ten pocit v sobě potlačila.
Svěřila se mi, že roky po mé adopci vídala kluky mého věku a představovala si, že jsem to já. Pak se na veřejnosti rozplakala. Hodně jí to narušilo psychiku a upadla do depresí, takže když mě viděla, nechtěla si dělat plané naděje.
Prý se prý hodně podobám svému biologickému otci, když byl mladší. Mluvili jsme i o něm. Zůstali spolu v kontaktu pro případ, že bych jednoho z nich někdy vyhledal, aby mě mohli snadno spojit s tím druhým. Nikdy jsem moc nedoufal, že najdu svého biologického otce, protože o něm nikdy nebyla řeč, takže jsem byl moc rád, když jsem zjistil, že na tuhle možnost oba mysleli. Řekla mi, jak moc si mě chtěli nechat. Zvlášť můj biologický otec si nepřál, abych šel k adopci. Ale věděli, že to tak musí být, protože byli ještě moc mladí. Dlouho se s tím nemohl smířit, řekla mi. Proto mi nic nenechal – nechtěl si připustit, že by mě už nikdy nemusel vidět.
Povídali jsme si celé hodiny. Skoro do dvou do rána. Chtěla o mně vědět úplně všechno, ale hlavně se ptala, jestli jsem šťastný. Jestli se ke mně moji rodiče chovali dobře. Jestli jsem měl šťastné dětství. A měl jsem. Poděkoval jsem jí, že mi pomohla dát tenhle život. Oba jsme zase plakali. Ona plakala víc. Všechno pro ni bylo nesmírně emotivní. Chvíli vypadala nesmírně šťastně, ale pak zase zvážněla.
Po mých osmnáctých narozeninách doufala, že ji najdu, proto zůstala bydlet ve stejném městě. Ale protože jsem se neozval, vždycky si myslela, že na ni třeba zanevřu, že mi neřekli, že jsem adoptovaný, nebo že jsem se rozhodl, že je pro mě lepší, když v mém životě nebude. Cítil jsem se provinile, že jsem jí to neřekl dřív. Ale řekla mi, že to není moje vina a že jsem udělal dobře, když jsem šel svým tempem. Upřímně, je tak milá. Způsob, jakým se na mě dívala s tím největším úsměvem, mě občas dojal k slzám. Člověk si říká, jak se na něj může někdo, kdo byl celý jeho život cizí, dívat s takovou láskou. Je to neuvěřitelné. Tolik jsme se o sobě dozvěděli. Zeptala se mě, jestli bychom si brzy nemohli dát večeři a dál si povídat. A jestli bych někdy v budoucnu neměl chuť přijít k ní domů a seznámit se s jejím manželem. To všechno znělo skvěle.
Vyměnili jsme si čísla. Když jsem odcházel, poslala mi zprávu, ve které mi děkovala za ten dar, o kterém nevěděla, jestli někdy přijde.
Moje přítelkyně přišla a objala mě, zatímco jsem plakal. Nebyl to smutek, to byly slzy štěstí. Všechno dopadlo lépe, než jsem čekal. Byly tam sice i emocionálně náročné chvíle, ale jsem moc rád, že jsme se sobě konečně otevřeli.
