Článek
Minulý pátek měla naše dcera Anička (10) narozeniny. U nás doma máme tradici, že v den narozenin vařím oslavenci jeho nejoblíbenější jídlo, upeču malý dort a oslavíme to jen v nejužším rodinném kruhu. Ta velká párty s kamarády se koná vždy až později. Celý den panovala skvělá nálada. Náš malý syn Tomášek (3) se samozřejmě nejvíc těšil na dort, a já jsem mu trpělivě vysvětlovala, že dnes je velký den jeho sestřičky a že si na dort musí počkat.
Po večeři konečně přišla ta velká chvíle. Přinesla jsem na stůl dort s deseti zapálenými svíčkami. Zazpívali jsme „Hodně štěstí, zdraví“, Anička zavřela oči, něco si přála a s jedním velkým fouknutím všechny svíčky zhasla. Usmívala se od ucha k uchu. V tu chvíli se ale stalo něco, co tu dokonalou atmosféru pokazilo.
Můj manžel Petr (35) vzal do ruky zapalovač s tím, že svíčky znovu zapálí. „Ještě jednou, aby si mohl fouknout i Tomášek,“ řekl s úsměvem.
V tu chvíli se ve mně něco zablokovalo. „NE,“ řekla jsem možná až příliš ostře. „Tohle jsou Aniččiny narozeniny a já odmítám vychovávat syna jako jednoho z těch rozmazlených spratků, kteří nechápou, že svět se netočí jen kolem nich.“
Petrovi okamžitě zmizel úsměv z tváře. Zamumlal, že se jen snažil udělat Tomáškovi radost. Dál jsme o tom nemluvili, ale večer už byl zkažený. Zbytek oslavy proběhl v tichu a napětí. Petr se mnou sotva promluvil a já si v hlavě přehrávala, jestli jsem to nepřehnala. Nechtěla jsem být příkrá, ale pohled na Aniččinu tvář, na které se v první chvíli objevil stín zklamání a hned po mém „ne“ obrovská úleva, mě utvrdil v tom, že jsem jednala správně. Naše dcera je ten typ hodné holčičky, která by sama řekla „ano, jasně“, jen aby udělala radost ostatním, i kdyby ji to mělo mrzet. A já nechci, aby měla pocit, že se o svůj výjimečný den musí s někým dělit. Je zajímavé, že Tomášek o žádné sfoukávání svíček ani nestál. Jeho jediným cílem byl dort, a když dostal svůj kousek, byl nejšťastnější na světě. Žádný pláč, žádný vztek, žádná scéna.
O pár dní později, když napětí trochu opadlo, jsme si o tom s Petrem sedli a promluvili si. Oba jsme se tomu druhému omluvili. Já za svůj ostrý tón, on za svůj neuvážený nápad. Přiznal, že v tu chvíli vůbec nepřemýšlel nad tím, jak by se cítila Anička. Viděl jen rozzářené oči našeho nejmladšího, kterého se snaží co nejvíc užívat, protože ví, že je to naše poslední dítě. Vůbec si neuvědomil, že by tím Aničce její velkou chvíli vlastně ukradl.
Dojalo mě, když mi pak řekl, že si o tom promluvil i se samotnou Aničkou. Omluvil se jí a ujistil ji, že je pro něj nesmírně důležitá a že nechtěl její oslavu nijak zlehčovat. Všechno si vysvětlili a doma je zase klid. Jsem ráda, že máme vztah, kde dokážeme uznat chybu a mluvit o ní. Ukázalo se, že i dobří tátové někdy udělají krok vedle. Důležité je, že se umí vrátit a napravit to.
