Článek
Jmenuji se Ondřej, je mi dvacet devět let. Před dvěma lety se mi život obrátil naruby. Při nešťastném skoku do vody v lomu jsem si zlomil páteř a ochrnul od poloviny hrudníku dolů. Bylo to peklo. Ale zatnul jsem zuby a v rehabilitačním ústavu v Kladrubech jsem dřel jako kůň, abych se naučil být co nejvíce soběstačný na vozíku. A povedlo se.
Celou tu dobu – od JIPky, přes rehabilitaci až po návrat domů – stála po mém boku moje žena Lucie. Vzali jsme se mladí, bylo mi dvacet dva, ona byla moje láska ze střední. Zdálo se, že je mi oporou, že to spolu zvládneme. Věřil jsem jí. Vrátil jsem se do práce v naší rodinné účetní firmě, začal jsem znovu žít. Lucie pracuje v IT, má dobré místo, často jezdí na služební cesty. Jako vedlejšák jsem si vzal trénování florbalu na jedné soukromé škole. Sport mi vždycky pomáhal.
Asi před půl rokem se ale ten zdánlivě pevný svět začal hroutit. Jeden z rodičů ze školy, který znal Lucii přes nějakou pracovní networkingovou skupinu, za mnou přišel. Bylo mu to trapné, ošíval se, ale nakonec mi to řekl. Že Lucii vídá. Že ho podvádí. S jedním jeho kamarádem.
První reakce byla vztek. Pak přišla bolest, tak hluboká, že jsem sotva dýchal. Ta, která mi měla být nejblíž, ta, které jsem věřil i po tom všem, mě takhle zradila. Nechtěl jsem tomu věřit, ale červíček pochybností už hlodal. Najal jsem si soukromého detektiva. Důkazy, které mi přinesl, byly nezvratné. Fotky, data schůzek… Bylo to horší, než jsem si představoval. Okamžitě jsem začal konzultovat s právníky.
Lucie je od minulé soboty pryč. Na další „služební cestě“. A to byla moje šance. S pomocí mé sestry Petry, rodičů a několika dobrých přátel jsem začal jednat. Během týdne jsme přestěhovali většinu mých věcí z našeho bytu. Našel jsem si dočasný pronájem – bezbariérový domek, který patří farnosti, kam chodím. Budu platit normální nájem, ale jsem jim nesmírně vděčný za tu pomoc.
Dnes je pátek, poslední noc v bytě, který byl kdysi naším domovem. Zítra ráno se stěhuju definitivně. Je to divný pocit. Smutek se mísí s úlevou a zvláštním očekáváním. Lucie se vrátí v neděli večer. Na stole v kuchyni najde obálku. V ní budou rozvodové papíry. Nic víc. Jen ticho prázdného bytu a konec jedné životní etapy.
A aby ten nový začátek byl veselejší, čeká mě ještě jedna radost. Moje sestra Petra se stará o opuštěná zvířata a zrovna má v dočasné péči kočičí mámu s koťaty. Dvě z nich si nechá a já si zítra, hned po přestěhování, jedu pro dvě další. Budu mít nové parťáky. Těším se na ně. Jsem připravený začít nový život a pokusit se zahojit tu strašnou zradu.
Upřímně? Nevím, jestli budu ještě někdy chtít zkusit s někým chodit, nebo se znovu oženit. Ta bolest je příliš čerstvá. Teď se chci soustředit jen na sebe, na svou práci, na kluky z florbalu a na ta dvě malá chlupatá stvoření. Musím jít dál.
