​„Olízni štětec, budeš krásná!“ Mollie poslechla. Rozpadla se jí tvář a její kosti svítí dodnes

Píše se rok 1917. V Orange ve státě New Jersey stojí cihlová budova s nápisem United States Radium Corporation. Pro místní dívky z chudých imigrantských rodin je to palác snů.
Amelii „Mollie“ Maggia je čerstvých devatenáct let. Je to krásná, živá dívka s hustými vlasy a nakažlivým smíchem. Stejně jako stovky dalších stojí frontu na pracovní pohovor. Ví, co je v sázce.

Zatímco její kamarádky dřou v prádelnách, kde si ničí ruce v louhu za ubohých 5 dolarů týdně, nebo slouží v bohatých domech bez špetky svobody, v téhle továrně se platí královsky.
20 dolarů týdně.
To byly v té době peníze, za které jste mohli živit celou rodinu a ještě si koupit hedvábné punčochy. Pro Mollie to znamenalo nezávislost. Znamenalo to, že je někdo.

Práce sama o sobě byla považována za „elitní“. Dívky seděly v čistých, prosluněných místnostech. Nemusely tahat těžká břemena. Jejich úkolem bylo malovat miniaturní ciferníky hodinek pro vojáky v zákopech. Aby vojáci viděli čas i v noci, používala se speciální, zázračná barva jménem „Undark“.

Abychom pochopili tu tragédii, musíme si uvědomit, jak svět tehdy vnímal radium. Dnes víme, že je to smrtící radioaktivní prvek. Ale tehdy?
Tehdy to byl elixír života.
Radium bylo nejdražší látkou na světě. Lidé věřili, že léčí rakovinu, že dodává energii, že vrací mládí. Prodávala se rádiová voda na pití, rádiové čokolády, kosmetika s rádiem pro „zářivou pleť“.
Nikdo se nebál. Proč by taky? Vždyť

Mollie a její kolegyně byly v továrně instruovány k technice, která jim podepsala rozsudek smrti. Ciferníky byly malé, sotva pár centimetrů. Aby číslice vypadaly k světu, štětec musel mít dokonalou špičku.
Ale štětce z velbloudí srsti se třepily. Hadříky plýtvaly drahou barvou. A tak manažeři vymysleli postup, který se stal mantrou zkázy:
„Lip, Dip, Paint.“ (Olíznout, namočit, malovat).
Vložte štětec do úst a rty ho vytvarujte do špičky.
Namočte ho do radioaktivní barvy.
Namalujte číslo.

Mollie tento pohyb udělala možná tisíckrát denně. S každým olíznutím spolkla nepatrné zrnko radia.
Ptaly se, jestli je to bezpečné? Samozřejmě.
„Je to zdravé, holky,“ říkali jim dozorci. „Budete mít krásné růžové tváře.“
A dívky tomu věřily. Věřily tomu tak moc, že se tím bavily. Říkalo se jim „Ghost Girls“ (Dívky duchů). Když šly večer z práce, prach z radia na jejich oblečení a ve vlasech ve tmě svítil.
Před rande si Mollie namalovala zuby barvou, aby se na svého kluka mohla v kině zářivě usmát.
Netušila, že si právě do úst vkládá časovanou bombu, která jí za pár let roztrhá obličej na kusy.

Mollie byla živel. Veselá, společenská dívka, která milovala život. Byla jednou z nejlepších pracovnic v továrně. Rychlá, precizní. Ale na začátku roku 1922 se její smích začal vytrácet.

Začalo to nevinně. Bolestí zubu.
Každý z nás to zná. Tupá bolest stoličky, která vás v noci budí. Mollie šla k zubaři. „Je to zkažené, musí to ven,“ řekl lékař. Běžný zákrok. Zub vytrhl. Mollie čekala úlevu.
Ale úleva nepřišla.
Rána po vytrženém zubu se nehojila. Místo toho, aby se vytvořila krevní sraženina a dáseň se zatáhla, místo začalo hnisat. Vytvořil se bolestivý vřed, který krvácel a zapáchal. A pak začal bolet zub vedle.
Zubař ho vytrhl také.
A další.
A další.

Během několika týdnů přišla Mollie o většinu zubů. Ale to, co zůstalo v jejích ústech, nebyly hojící se dásně. Byla to otevřená, živá rána. Hnisavé vředy se šířily dál. Bolest byla taková, že Mollie nemohla jíst, nemohla spát, nemohla mluvit. Její tvář začala otékat do monstrózních rozměrů.

Abychom pochopili tu hrůzu, musíme se podívat na biologii. Radium je v periodické tabulce prvků ve stejné skupině jako vápník. Lidské tělo je úžasný stroj, ale v tomto případě udělalo fatální chybu. Tělo si spletlo radium s vápníkem.
Když Mollie spolkla barvu, její tělo si řeklo: „Výborně, vápník! Pošleme ho do kostí, aby byly silnější.“
A tak radium putovalo přímo do kostí. Usadilo se tam. Stalo se součástí její kostry.
Jenže radium není stavební materiál. Je to destruktor. Radium neustále emituje alfa záření. Uvnitř kosti začalo bombardovat okolní buňky. Ničilo krevní zásobení kostí. Zabíjelo kostní buňky.
Mollieiny kosti neumíraly stářím. Byly zabíjeny zevnitř. Stávaly se z nich mrtvé, křehké skořápky, připomínající spíše pemzu nebo suchou křídu než tvrdou kost. A protože čelist je kost, která je neustále namáhaná tlakem při kousání a mluvení, byla prvním místem, které se zhroutilo. Vznikl fenomén zvaný „Radium Jaw“ (Radiová čelist).

To, co následovalo v květnu 1922, je scéna, která překonává i ty nejdrastičtější horory. Mollie se vrátila ke svému zubaři, doktoru Josephu Knefovi. Její stav byl zoufalý. Nemohla už ani otevřít ústa bolestí.
Doktor Knef chtěl zkontrolovat hnisající ránu na její dolní čelisti. Jemně se dotkl dásně. Pod prsty cítil kost. Chtěl ji prozkoumat, zjistit, zda tam není úlomek zubu, který způsobuje infekci.
Jemně do kosti šťouchl.
A v tu chvíli se zastavil čas.
Kost nekladla odpor. Místo toho se pod jeho dotekem rozpadla. Rozdrolila se jako popel z cigarety.
Doktor Knef byl v šoku. Uchopil kost pevněji a zjistil, že se hýbe. Nejen kousek. Celá.
Bez použití anestezie (která by v zanícené tkáni stejně nefungovala), bez použití chirurgické pilky, bez násilí… doktor Knef prostě sáhl do úst Mollie Maggia a vyndal jí celou levou část dolní čelisti.
Oddělila se od lebky, jako by tam nikdy nepatřila.
Mollie seděla v křesle, při vědomí, s očima vytřeštěnýma hrůzou a bolestí, zatímco její vlastní čelist ležela na kovovém tácku před ní. Už to nebyla bílá, tvrdá kost. Byla to šedá, černá, nekrotická hmota, mrtvá už měsíce, jen zázrakem držící pohromadě uvnitř jejího masa.

Kdyby fyzické utrpení nestačilo, přišlo utrpení psychické. Lékaři nevěděli, co si s Mollie počít. Nikdy nic takového neviděli. Rozpadající se kosti, těžká anémie, vředy. V roce 1922 existovala jen jedna nemoc, která měla podobné (i když ne tak drastické) příznaky.
Syfilis.
Lékaři, bez hlubšího zkoumání, diagnostikovali Mollie syfilidou.
Pro mladou, svobodnou dívku z katolické rodiny to byla zničující urážka. Byla označena za „nečistou“. Za hříšnici. Společnost se na ni dívala skrz prsty. Její kolegové v práci si šeptali. „Vidíte? To má z toho, jak žije.“
Léčba syfilidy v té době zahrnovala toxické látky jako rtuť, což jejímu zdevastovanému imunitnímu systému zasadilo poslední ránu. Firma US Radium tuto diagnózu milovala. Pokud to byla syfilis, nebyla to jejich chyba. Byla to chyba Mollie. Byla to dokonalá zástěrka.

Konec přišel rychle a milosrdně, i když brutálně. Infekce se z čelisti rozšířila do celého těla. Dostala se do uší – Mollie ohluchla. Dostala se do krku. Dostala se k tepnám.
12. září 1922, necelý rok po první bolesti zubu, Mollie ležela doma. Její tvář už neexistovala. Byla to jen hmota obvazů a bolesti. Nemoc se prožrala skrz tkáň až k její jugulární žíle (hrdelní tepně).
V 17:00 odpoledne tepna praskla.
Mollie začala masivně krvácet. Krev jí tryskala z úst, z nosu, z té zdevastované díry ve tváři. Její sestra a ošetřovatelka se snažily krvácení zastavit, ale bylo to, jako by se snažily zastavit protrženou přehradu holýma rukama.
Mollie Maggia se utopila ve vlastní krvi. Bylo jí 24 let.
Její úmrtní list, podepsaný lhostejným lékařem, nesl jako příčinu smrti jediné slovo: Syfilis.
Pohřbili ji rychle. Firma si oddechla. Problém vyřešen.
Ale Mollie neřekla poslední slovo. Její tělo sice leželo v zemi, ale její kosti se připravovaly na svědectví, které o pět let později otřese světem.

Na scénu musel vstoupit někdo nepodplatitelný. Tím mužem byl Harrison Martland, hlavní soudní lékař okresu Essex. Martland byl zvědavý. Nevěřil na epidemii syfilidy v jedné továrně. Začal zkoumat těla dívek, které zemřely po Mollie.
Vyvinul testy, které dokázaly přítomnost radia v dechu dívek. Zjistil, že když dívky vydechnou na elektroskop, přístroj zareaguje na radon – plyn, který vzniká rozpadem radia.
Ale to nestačilo. Potřeboval nezvratný důkaz. Potřeboval vidět kosti.
A tak padlo rozhodnutí. Musí vykopat Mollie Maggia. První oběť. Tu, o které všichni tvrdili, že zemřela na syfilis. Pokud měl Martland pravdu, její kosti musely být i po pěti letech v hrobě radioaktivní.

Hřbitov Rosedale, 15. října 1927: Scéna jako z gotického románu. To ráno bylo na hřbitově Rosedale rušno. Přišli hrobníci, právníci, lékaři a zástupci firmy US Radium, kteří se nervózně potili v drahých oblecích. Byl tam i Molliein otec, Valerio Maggia. Musel to být pro něj strašný okamžik – sledovat, jak cizí muži vykopávají jeho milovanou dceru, jejíž jméno bylo vláčeno bahnem.

Když vytáhli rakev, byla nasáklá vodou a bahnem. Otevřeli ji.
Mollie tam ležela ve svých bílých šatech a černých lodičkách. Tělo bylo v překvapivě dobrém stavu. Radium totiž zabíjí nejen lidské buňky, ale i bakterie, takže částečně fungovalo jako balzamovací prostředek.
Ale skutečný šok přišel, když začali s tělem manipulovat.
Svědci později popisovali, že když slunce zašlo za mraky, nebo když se podívali do hloubky rakve… viděli slabou, nepřirozenou záři.
Mollieiny kosti svítily. Vnitřek rakve svítil „měkkou luminiscencí“.

Doktor Martland nechal kosti převézt do laboratoře. Očistili je. A pak provedli experiment, který vstoupil do dějin forenzní vědy.

Vzali Molliein obratel a kus její čelisti (té horní, která jí zbyla). Položili je na zabalený, nevyvolaný rentgenový film. V temné komoře. Nepoužili žádný rentgenový přístroj. Žádný zdroj záření. Jen tam ty kosti nechali ležet pár dní. logika byla prostá: Pokud jsou kosti normální, film zůstane černý. Pokud jsou radioaktivní, samy film osvítí.

Když film vyvolali, v laboratoři se rozhostilo ticho.
Na filmu byly jasné, zářící bílé skvrny. Dokonalé otisky kostí.
Ty kosti byly tak plné radia, že fungovaly jako lampy. Každá částečka Mollieiny kostry vysílala smrtící paprsky.
Rozbor popela z jejích kostí ukázal, že neobsahují žádné stopy po syfilidě. Zato obsahovaly tisícinásobně vyšší dávky radia, než je smrtelné.
Mollie byla očištěna. Nebyla to hříšnice. Byla to oběť. A její kosti právě usvědčily jednu z nejmocnějších korporací v Americe z vraždy.

Vědci tvrdí, že kdybyste dnes, více než sto let po její smrti, přišli k  hrobu Mollie s Geigerovým počítačem, přístroj by se rozezněl. Radium má poločas rozpadu 1600 let. Mollie bude „svítit“ ještě v roce 3500.
Je to mrazivý pomník lidské pýchy a chamtivosti.

Její příběh nám připomíná, že bychom nikdy neměli slepě věřit „zázračným“ řešením, která slibují korporace a reklamy. Že za každým „pokrokem“ se může skrývat temná stránka, pokud není kontrolován etikou a soucitem.

Mollie Maggia, dívka, která chtěla jen zářit, nakonec skutečně září. Ale ne tak, jak si přála. Září jako maják varující nás před temnotou, která se skrývá v lidské lhostejnosti.

Nezapomeňme na ni.

Radium Girls: The Women Who Fought for Their Lives in a Killer Workplace: https://www.britannica.com/story/radium-girls-the-women-who-fought-for-their-lives-in-a-killer-workplace

Radium Girls: Living Dead Women (Library of Congress): https://blogs.loc.gov/headlinesandheroes/2019/03/radium-girls-living-dead-women/

The Radium Girls (PMC / National Center for Biotechnology Information): https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10046820/

Womens library: https://womenslibrary.org.uk/2017/11/28/radium-girls-the-dark-story-of-americas-shining-women-by-kate-moore/