Článek
Bylo 3. ledna 2022, chladné pondělní odpoledne v Louisianě. Městečko Slaughter, s populací necelých tisíc obyvatel, působilo ospale, téměř idylicky. Je to přesně ten typ amerického Jihu, kde každý zná svého souseda. Nebo si to aspoň myslí.
V domě na jedné z upravených ulic vytočila Sheila Fletcherová linku 911. Její hlas byl podivně klidný, když operátorovi sdělovala, že její dcera, Lacey Ellen Fletcherová, přestala dýchat. Sheila, vážená radní města a asistentka prokurátora v sousedním okrese, stála v kuchyni svého domu, který zvenčí vypadal jako ztělesnění středostavovského úspěchu. Trávník byl posekaný, fasáda čistá. Nic nenaznačovalo, že uvnitř se skrývá scéna, která brzy otřese nejen zkušenými kriminalisty, ale celým světem.
Když na místo dorazili záchranáři a zástupci šerifa, první, co je zasáhlo, nebyl vizuální vjem, ale čichový šok. Jakmile se otevřely dveře, vyvalil se ven odér, který koroner Dr. Ewell Bickham později popsal jako nejhorší, jaký za svou desítky let trvající kariéru cítil. Byla to hutná, těžká směs čpavku z moči, hnilobného masa, starých výkalů a smrti. Zápach, který se nelepí jen na oblečení, ale i na duši.
Uprostřed obývacího pokoje, na luxusní kožené pohovce ve stylu 90. let, „seděla“ Lacey. V ten moment už nešlo poznat, kde končí její tělo a kde začíná nábytek. Byla polonahá, její tělo vážilo pouhých 44 kilogramů a bylo pokryté vrstvou špíny a exkrementů. Ale to nebylo to nejhorší. Laceyina kůže na hýždích a nohou se vlivem letitého tlaku a chemického působení tělních tekutin doslova rozpustila a znovu srostla s kůží gauče a molitanovou výplní. Byla „roztavená“ do pohovky, uvězněná v kráteru vlastních výkalů, který se pod ní za dvanáct let vytvořil.
Rodinka jak ze žurnálu
Sheila Fletcherová (66 let v době zatčení) nebyla jen obyčejnou ženou v domácnosti. Byla veřejně činnou osobou. Zastávala funkci radní (alderman) města Slaughter. Byla to žena, která rozhodovala o chodu města, o rozpočtech, o komunitních projektech. Měla přístup k sociálním službám, znala soudce, policisty i sociální pracovníky. Jak později uvedla Dana Lovett, advokátka obětí, Sheila měla „mnoho zdrojů na dosah ruky“. Pracovala také jako asistentka městského prokurátora ve městě Zachary. Byla tváří zákona a pořádku.
Clay Fletcher byl rovněž váženým občanem. Angažoval se v historickém spolku „Baton Rouge Civil War Round Table“, který se věnoval studiu americké občanské války. Byl to muž, který se zajímal o historii, chodil do kostela a zdravil sousedy.
Jejich dům byl vždy perfektně upravený. Sousedé je popisovali jako „milé lidi“, kteří nikdy neměli problémy se zákonem. Advokát obhajoby Steven Moore je později u soudu vykreslil jako „skvělé členy komunity“, kteří „žili pro svou dceru“. Tento kontrast mezi veřejnou maskou a soukromou realitou je jedním z klíčových psychologických prvků celého případu. Jak dokáže člověk ráno odejít z domu, kde jeho dcera hnije ve výkalech, a odpoledne sedět na radnici a řešit opravu chodníků?
Lacey Ellen Fletcherová se narodila v roce 1986. Byla to inteligentní dívka, která však čelila výzvám. Byla jí diagnostikována porucha autistického spektra (dříve Aspergerův syndrom) a trpěla silnou sociální úzkostí. Během dospívání na střední škole údajně čelila šikaně, což vedlo její rodiče k osudovému rozhodnutí: stáhli ji ze školy a začali ji vzdělávat doma.
Domácí výuka (homeschooling) je v USA legální a častou volbou, ale v případě dysfunkčních rodin se stává dokonalým nástrojem izolace. Odříznutím Lacey od školy ji rodiče odřízli od jediných „očí“, které by mohly zaznamenat zhoršující se stav. Poslední záznamy o tom, že by Lacey někdo viděl na veřejnosti, pocházejí přibližně z roku 2010. Bylo jí tehdy 24 let. Od té doby jako by přestala existovat.
Sousedé, kteří žili vedle Fletcherových celá léta, byli po odhalení případu v šoku. „Nevěděli jsme, že mají dceru,“ řekl jeden z nich novinářům. Lacey se stala duchem ve vlastním domě.
Dvanáct let bez hnutí
Koroner Ewell Bickham, který případ ohledával, nemohl věřit vlastním očím. Lacey Ellen Fletcherová (36) seděla na tom samém místě tak dlouho (odhadem 12 let), že se její kůže a svaly vlivem hniloby a tlaku spojily s polstrováním pohovky. Byla doslova jeden celek s gaučem.
Lacey trpěla těžkou svalovou atrofií. Protože se nehýbala, její svaly na nohou a trupu se postupně zmenšily natolik, že ztratila schopnost pohybu, i kdyby chtěla. Stala se vězněm vlastního těla. Vykonávala potřebu přímo pod sebe. Moč a výkaly, které se hromadily v prohlubni gauče, působily jako žíravina. Kyselina močová a bakterie z fekálií začaly rozežírat nejen látku a molitan gauče, ale i Laceyinu kůži. Vlivem dlouhodobého tlaku a vlhkého, septického prostředí došlo k tomu, že se nekrotická tkáň Laceyina těla začala spojovat s materiálem pod ní. Tělo se snažilo hojit rány, ale místo toho vrůstalo do polstrování.
Hygiena neexistovala. Její vlasy byly zacuchané do obrovských chuchvalců plných larev hmyzu. Červi (larvy much) se živili nejen hnijícím jídlem a výkaly kolem ní, ale i její živou tkání. Patologové nalezli červy v jejích uších, v nose a dokonce i v jejích intimních partiích. Byla doslova požírána zaživa.
Rodiče později tvrdili, že jí nosili jídlo a stavěli vedle ní ručníky, aby si mohla ulevit, ale že ona „odmítala“ jakoukoli jinou péči. Tato tvrzení však narážejí na realitu nálezu. V Laceyině žaludku byly při pitvě nalezeny kusy molitanu z gauče a stopy vlastních výkalů. To je důkazem extrémního hladovění a zoufalství. Lacey v posledních fázích svého života, pravděpodobně v deliriu, jedla to jediné, co měla v dosahu – své vězení.
Pitva Lacey Fletcherové byla jedním z nejnáročnějších úkolů, které musel úřad koronera v East Feliciana Parish kdy řešit. Dr. Ewell Bickham, zkušený patolog, byl výsledky otřesen.
Příčina smrti: Sepse. Sepse je systémová reakce organismu na infekci, která vede k selhání orgánů. V případě Lacey byla způsobena kombinací několika faktorů:
- Chronická osteomyelitida: Jedná se o hlubokou infekci kosti. Proleženiny na Laceyině těle byly tak hluboké, že maso zcela zmizelo a obnažilo kosti, které byly následně napadeny bakteriemi. Je to stav spojený s nesnesitelnou bolestí.
- Podvýživa: S váhou 44 kg při výšce dospělé ženy neměla Lacey žádné energetické rezervy pro boj s infekcí.
- Infekce měkkých tkání: Celé její tělo bylo pokryto vředy a záněty způsobenými kontaktem s exkrementy a činností larev.
Navzdory snaze rodičů tvrdit, že šlo o přirozený důsledek dceřina odmítání péče, koroner měl jasno. Takový stav nevznikne přes noc. Vyžaduje roky aktivního ignorování utrpení. „Viděl jsem v životě hodně, ale tohle nikdy,“ opakoval Dr. Bickham do médií. Zápach v domě přirovnal k septiku, který vybuchl uprostřed obývacího pokoje.
Obhajoba neobhajitelného
Když byli Sheila a Clay Fletcherovi zatčeni, jejich strategie obhajoby byla šokující, ale psychologicky fascinující. Nezapírali, že Lacey byla na gauči. Zvolili taktiku „oběti vlastního dítěte“.
Prokurátor Sam D'Aquilla citoval rodiče, kteří vyšetřovatelům řekli: „Naše dítě nás ovládalo. Nechtěla žádnou lékařskou péči a my jsme ji nechali činit vlastní rozhodnutí“. Tvrdili, že Lacey byla „při smyslech“ (of sound mind) a že se sama rozhodla neopouštět gauč kvůli své úzkosti. Tvrdili, že jí nosili jídlo, že se o ni starali, jak nejlépe uměli, ale že ona agresivně odmítala jakoukoli změnu.
Tato obrana naráží na logický i právní paradox. Lacey byla těžce postižená osoba v péči svých rodičů. I kdyby verbálně odmítala pomoc, stav, do kterého se dostala, jí zbavil svéprávnosti v rozhodování o vlastním životě. Prokurátor D'Aquilla to shrnul brutálně a přesně: „I kdyby nechtěla k lékaři… kdybyste měli v maštali koně, kterému by odpadávalo maso a koukaly kosti, taky byste řekli, že nechtěl k veterináři?“.
Psychologové by zde mohli hovořit o fenoménu „posouvání normálu“. Je možné, že před 12 lety si Lacey sedla na gauč a odmítla vstát. Rodiče jí vyhověli. O týden později tam stále seděla. Začala zapáchat. Rodiče si zvykli. O rok později to bylo horší, ale už to byla „jejich rutina“. Postupně se z abnormality stala norma. Sheila a Clay se naučili žít se zápachem, naučili se ignorovat sténání, naučili se překračovat výkaly, aniž by to narušilo jejich vnímání sebe sama jako „dobrých křesťanů“.
V květnu 2022 porota obžalovala Sheilu a Claye z vraždy druhého stupně . V Louisianě je to vážný zločin, který nese trest doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Prokuratura argumentovala „specifickým úmyslem zabít nebo způsobit těžkou újmu“. D'Aquilla tvrdil, že nechat někoho v takovém stavu je forma úmyslné vraždy. „Chtěli ji zabít? Chci říct, že ano,“ prohlásil.
Obhajoba však uspěla s technickou námitkou. Soudce zrušil obžalobu kvůli „chybnému jazyku“ v dokumentech. To vyvolalo obavy, že by rodiče mohli vyváznout bez trestu. Veřejnost byla rozzuřená.
V červnu 2023 došlo k nové obžalobě. Tlak byl obrovský. Těsně před začátkem procesu, v únoru 2024, došlo k dohodě o vině a trestu (plea deal). Rodiče se přiznali k menšímu obvinění: zabití. Zabití v právním smyslu znamená usmrcení bez předchozího úmyslu, často z nedbalosti nebo v afektu. Mnozí kritici považovali tuto kvalifikaci za výsměch utrpení Lacey. Jak může být 12 let trvající mučení považováno za „nedbalost“?
Soudkyně Kathryn „Betsy“ Jones vynesla přísný trest v rámci možností sazby: 40 let vězení. Z toho 20 let bylo podmíněně odloženo a 20 let musí rodiče strávit ve vězení „na tvrdo“, následovaných 5 lety probačního dohledu. Pro Sheilu a Claye, kterým je přes 60 let, se tento trest fakticky rovná doživotí. Soudkyně při vynášení rozsudku nešetřila emocemi. Odmítla argumenty obhajoby o „milujících rodičích“ a zdůraznila nelidskost jejich chování. „Zvolili jste si vlastní pohodlí před životem své dcery,“ zaznělo v soudní síni.
Selhání systému
Jak je možné, že osoba s těžkým postižením zmizí ze systému? Lacey nebyla v kontaktu s lékaři více než dekádu. Domácí výuka ji vyjmula ze školského dohledu. V USA neexistuje centrální registr dospělých osob, které žijí s rodiči a potřebují péči, pokud o ni rodiče sami nepožádají. Lacey propadla všemi záchrannými sítěmi, které společnost má.
Dům Fletcherových ve Slaughteru stále stojí. Trávník je možná stále posekaný, ale stigma zůstane navždy. Případ Lacey Fletcherové je varováním. Ukazuje nám, že zlo nemá vždy podobu násilníka v temné uličce. Někdy má tvář usměvavé sousedky, která peče koláče na farní trhy. Někdy má podobu otce, který se zajímá o historii.
Laceyina smrt byla pomalá, bolestivá a zbytečná. Zemřela sama, uprostřed domu plného lidí, roztavená do nábytku, který se stal jejím hrobem. Její příběh nás nutí podívat se na naše vlastní sousedy a položit si nepříjemnou otázku: Co se skutečně děje za zavřenými dveřmi „slušných“ rodin?
