Článek
Když mi včera volala neznámá paní a představila se jako notářka, myslel jsem si, že jde o omyl. Když zmínila jméno pana Vodičky, mého nedávno zesnulého souseda, zpozorněl jsem. A když mě pozvala k projednání závěti, ve které figuruje mé jméno, nechápal jsem už vůbec nic. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, jak moc může jeden prasklý kohoutek změnit život.
Bydlím ve stejném cihlovém domě už skoro deset let. Je to klidné místo, většinu obyvatel tvoří důchodci. Jedním z nich byl i pan Vodička z bytu vedle. Byl to ten typický mrzutý starý pán, kterého zná každý panelák. Nikdy se neusmál, na pozdrav jen něco zabručel a jeho poznávacím znamením byly ponožky v sandálech, a to i v zimě. Za celá ta léta jsme prohodili jen pár zdvořilostních frází ve výtahu.
Asi před dvěma měsíci jsem večer slyšel přes zeď rány a tlumené klení. Chvíli jsem váhal, ale zvuky byly čím dál zoufalejší, a tak jsem zaklepal. Otevřel mi pan Vodička. Stál uprostřed kaluže vody, v jedné ruce svíral hasák a na kuchyňské lince měl opřený tablet se zapauzovaným videonávodem „Jak opravit dřez“. Z potrubí pod dřezem stříkala voda jako z prasklého hydrantu.
Nejsem žádný instalatér, ale bylo mi ho líto. Nabídl jsem mu pomoc. Trvalo to hodinu, spotřeboval jsem dvě utěrky a jednou jsem musel běžet do nedalekého hobby marketu pro nové těsnění. Když jsem skončil, celý mokrý a unavený, pan Vodička si jen odměřeně prohlédl opravený sifon, zabručel „Hm. Díky,“ a zavřel dveře.
Myslel jsem, že tím to hasne. Ale něco se ve mně zlomilo. Představil jsem si toho starého, osamělého muže, jak bojuje s havárií vody jen s pomocí internetu. Od toho dne jsem se u něj občas zastavil. Když jsem šel z práce, vzal jsem mu poštu ze schránky až ke dveřím. Když jsem šel do lékárny, zeptal jsem se, jestli něco nepotřebuje. Občas jsme na chodbě prohodili pár slov o hokeji. Nikdy toho moc neřekl, ale jeho bručení se změnilo v kývnutí a to kývnutí bylo pokaždé o něco delší. Jednou se mi dokonce zdálo, že jsem v jeho tváři zahlédl náznak úsměvu.
Před dvěma týdny se po domě roznesla smutná zpráva. Pana Vodičku postihl masivní infarkt a zemřel. Bylo mi to líto. Přemýšlel jsem, jestli měl vůbec nějakou rodinu, jestli za ním někdo chodil. Ale život šel dál.
Až do toho včerejšího telefonátu. Dnes jsem seděl v kanceláři notářky a poslouchal strohá úřední slova. A pak přišla ta věta: „Pan Jaroslav Vodička odkazuje veškerý svůj movitý i nemovitý majetek, konkrétně bytovou jednotku číslo sedm v ulici luční, panu Tomáši Novákovi.“ Zůstal jsem sedět jako opařený. V závěti stálo i krátké vysvětlení: „Byl to jediný člověk, kterému jsem za ty roky stál za trochu jeho času.“
Byt je kompletně splacený, bez dluhů, i s veškerým nábytkem. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Nevím, co s ním budu dělat. Nikdy jsem nic takového nečekal, ani v nejdivočejším snu. Jen jsem pomohl sousedovi v nouzi. Ale asi je to tak, že laskavost se vám někdy vrátí jako bumerang v té nejméně očekávané a nejbláznivější podobě. Buďte na své sousedy hodní. Nikdy nevíte, kdo se dívá – nebo co vám zanechá.
