Článek
S mou ženou Lan jsme spolu osm let a náš vztah byl vždycky pevný jako skála. Moje žena je Vietnamka, narodila se už tady, ale její kořeny jsou pro ni důležité a já jsem si ji i s její kulturou zamiloval. Když jsme před pár dny poprvé drželi v náručí našeho novorozeného syna, cítil jsem absolutní štěstí. Všechno do sebe zapadlo. V porodnici jsme pořídili fotku, která pro mě znamenala všechno – já a Lan držíme ten náš malý zázrak. Dokonalý obrázek naší nové, kompletní rodiny. S hrdostí jsem fotku poslal svým rodičům s tím, že ji klidně mohou sdílet s přáteli.
Nikdy jsem si nechtěl přiznat, že moji rodiče měli s Lan problém. Byly to vždycky jen drobné, zákeřné poznámky. „Ta vaše holčička bude mít tak krásně exotické oči,“ říkávali ještě před narozením. „Ty jsi tak tolerantní, Tomáši, že sis vzal cizinku.“ Vždycky zdůrazňovali její odlišnost, nikdy ji plně nepřijali jako prostě „naši Lan“. Já to přecházel, říkal jsem si, že jsou ze staré školy. Jak naivní jsem byl.
O pár hodin později mi bliklo upozornění na Facebooku. Můj otec fotku sdílel. Ale když jsem ji otevřel, ztuhla mi krev v žilách. Byla to ta naše fotka, ale surově oříznutá. Na snímku jsem byl jen já a náš syn. Moje žena, matka mého dítěte, byla pryč. Jako by nikdy neexistovala. Prostě ji vymazal.
Lan si toho všimla téměř ve stejnou chvíli. Viděl jsem, jak jí z tváře zmizela všechna radost. Podívala se na mě s bolestí v očích, kterou nikdy nezapomenu, a tiše se zeptala: „To byl asi omyl, že?“ Okamžitě jsem vytočil tátovo číslo, v žilách mi vřela krev.
„Tati, proč jsi ořízl tu fotku? Proč tam není Lan?“ zeptal jsem se ho bez okolků.
Jeho odpověď mě zasáhla jako rána pěstí. S naprosto klidným a lhostejným hlasem řekl: „Ale prosím tě, uklidni se. Myslel jsem, že lidi stejně zajímá jen pokračování rodu. Jméno ponese po tobě. To je to, co se počítá.“
„Pokračování rodu?“ křičel jsem do telefonu. „Ta žena, kterou jsi vymazal, je matkou tvého vnuka a moje žena! Jak se opovažuješ?!“
Jeho slova nebyla jen necitlivá, byl to čistý, koncentrovaný rasismus. Jako by řekl, že Lan byla jen jakýsi exotický inkubátor pro pokračování jeho „čisté“ pokrevní linie. Lan, která ten rozhovor slyšela, se tiše rozplakala. Ne hystericky, ale tím zdrceným, tichým pláčem, který láme srdce.
Chvíli nato mi volala máma. Čekal jsem omluvu, ale místo toho začala tátu obhajovat. „Nemyslel to zle, Tomáši, víš, jaký je. Je teď po porodu přecitlivělá, neměl bys ji v tom ještě podporovat a zbytečně to nafukovat. Děláš drama z jedné fotky.“
„Z jedné fotky?“ nevěřil jsem vlastním uším. „Mami, on ji vymazal! Popřel její existenci jako matky! To není fotka, to je vzkaz!“
V tu chvíli jsem to pochopil. Tohle nebyl jen oříznutý obrázek. Tohle byla pečlivě naplánovaná poprava vztahů. Bylo to prohlášení, že Lan nikdy nebude skutečnou součástí jejich rodiny. A já jsem byl donucen si vybrat stranu.
Položil jsem mámě telefon. Podíval jsem se na svou ženu, která v slzách tiskla k sobě našeho syna. A v tu chvíli jsem věděl, že žádná volba neexistuje. Je jen jedna rodina, za kterou budu bojovat. A ta právě ležela se mnou v nemocničním pokoji.
Moje rozhodnutí bylo jasné. Vybral jsem si svou ženu a své dítě. Ať to stojí, co to stojí. S mými rodiči jsem od té doby nemluvil. A nevím, jestli ještě někdy budu.
