Článek
Nikdy jsem nebyl ten typ, co šílí z miminek, svěřuje se Ondřej. S manželkou jsme se o tom bavili ještě před svatbou. Říkal jsem jí jasně: možná jedno, ale rozhodně ne víc. Jak šel čas a jeho přátelé začali zakládat rodiny, Ondřej se utvrdil v tom, že rodičovství není pro něj. Viděl, kolik práce a starostí to obnáší, a to i u těch „hodných“ dětí.
Zlom nastal, když zemřela manželčina sestra. Pro moji ženu se najednou stala rodina naprosto vším, vzpomíná Ondřej. Chápal jsem to, ale můj postoj k dětem se nezměnil. Jenže manželka na něj neustále naléhala. Argumentovala tím, že po smrti sestry je to jediná šance na vnoučata pro její rodiče. Nakonec Ondřej podlehl. Udělal kompromis – souhlasil s jedním dítětem pod podmínkou, že tchánovci prodají svůj statek a přestěhují se k nim do města.
Byl jsem naivní idiot, hořce zpětně konstatuje Ondřej. Nalákali mě na vidinu pohádkového rodičovství. Slíbili mi, že se nemusím bát ztráty svého života, protože babička s dědou budou pro dítě jako druzí rodiče." Tchánovci byli tehdy vitální padesátníci a slibovali, že budou mít dost energie i na pubertálního vnuka. Ondřejovi promítali idylické rodinné scény z filmů a slibovali mu roli „táty z padesátých let“ – živitele, kterému manželka obstará veškerou péči. Znělo to lákavě.
Jenže realita byla krutá. Dnes je Ondřejovu synovi jedenáct let a má diagnózu ODD – opozičně vzdorovitá porucha. V podstatě to znamená, že máte doma malého tyrana, který se vyžívá v provokacích a konfliktech, vysvětluje Ondřej. A to bez jakékoliv jiné příčiny, prostě jen tak.
A babička s dědou? Ti, kteří měli být oporou a pomocí? Naše dítě je na ně moc, říká s hořkostí Ondřej. Za posledních sedm let nám pomohli s hlídáním maximálně jeden den v měsíci.
Ondřej se tak ocitl v pasti. Po náročné šichtě se vrací domů, kde na něj čeká syn, který schválně plive na kliky sousedů. Jeho zdůvodnění? Ať jsou nemocní. Proč? Protože jim ráno pošťák doručil jeho balíček a oni mu ho dali až večer. Když ho Ondřej napomenul, syn mu vlezl do ložnice a pomočil jedinou krabici s památkami na jeho rodiče.
Sedím teď v autě na parkovišti u parku a nevím, jestli se vůbec vrátím domů, píše zoufale Ondřej. Nechci žádné rady. Tohle není o špatné výchově. Přečetl jsem stovky knih, roky platím drahé terapie, psychology, kurzy. Všechno marné.
Na konci dne si Ondřej uvědomuje, že za to nese vinu on sám. Jsem naprosto bezpáteřní. Věděl jsem, že nechci děti, ale nechal jsem se zmanipulovat. Protože jsem prostě srab. Dnes, ve svých pětačtyřiceti letech, pláče v autě na parkovišti.
Jeho vzkaz pro ostatní muže a ženy je jasný: Mějte děti jen tehdy, když je stoprocentně chcete. A nevěřte nikomu, kdo vám slibuje pomoc. Pomůžou vám, jen když budete mít usměvavé a bezproblémové dítě. Ne když zplodíte samotného ďábla.
