Piráti: Krvavá legenda trvala jen 50 let, mýty žijí dodnes!

Představa piráta s dřevěnou nohou, páskou přes oko a mluvícím papouškem na rameni, jak brázdí moře na palubě lodě s vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty, je hluboce zakořeněna v naší kultuře. Tyto romantické obrazy, často živené dobrodružnou literaturou a filmem, však jen málo odpovídají drsné realitě života mužů a několika žen, kteří se v určitém historickém období skutečně věnovali námořnímu loupení. Takzvaný „zlatý věk“ pirátství, období nejintenzivnější pirátské činnosti, trval překvapivě krátce – méně než 50 let, přibližně od 80. let 17. století do 20. let 18. století. Přesto toto relativně krátké období zanechalo nesmazatelnou stopu v historii a stalo se nevyčerpatelným zdrojem mýtů a legend, které přetrvávají dodnes. Kniha kapitána Charlese Johnsona Obecná historie loupeží a vražd nejnechvalnějších pirátů, vydaná poprvé v roce 1724, sehrála klíčovou roli ve formování těchto představ, i když sám autor si mnohé detaily pro zvýšení čtivosti přikrášlil nebo zcela vymyslel. Později k popularizaci romantizovaného obrazu pirátů významně přispěl Robert Louis Stevenson svým románem Ostrov pokladů.

Historici se neshodují na přesném časovém vymezení zlatého věku pirátství. Někteří jej definují úžeji, například profesor Marcus Rediker omezuje zlatý věk na pouhá léta 1716 až 1726, zatímco Angus Konstam ve své publikaci z roku 2005 hovoří o období 1690–1730 jako o „štědrém“ vymezení a nejhorší pirátské excesy klade do osmiletého období od roku 1714. Širší definice, kterou podporují například John Fiske nebo David Cordingly, umisťuje zlatý věk pirátství zhruba mezi léta 1650 a 1730. Toto období lze dále rozdělit do tří hlavních fází :

Období bukanýrů (cca 1650–1680): Charakterizované anglo-francouzskými námořníky operujícími z Jamajky a Tortugy, kteří útočili především na španělské kolonie a lodě v Karibiku a východním Pacifiku. Z původních lovců se postupně stali piráty.

Pirátská okružní cesta (cca 1690–1700): Piráti se začali vydávat z Karibiku do Indického oceánu za bohatou kořistí z obchodních lodí plujících mezi Asií a Evropou. Klíčovou základnou se stal Madagaskar.

Období po válce o španělské dědictví (cca 1715–1726): Konec války v letech 1713 a 1714 zanechal tisíce námořníků a korzárů bez práce, což vedlo k novému rozmachu pirátství. Hlavními postavami této éry byli například Černovous nebo Bartholomew Roberts.

Zlatý věk pirátství se odehrával především v několika klíčových oblastech. Karibik a východní pobřeží Severní Ameriky zažily na počátku 18. století prudký nárůst pirátské aktivity. Španělské galeony naložené poklady z Nového světa představovaly lákavé cíle a Karibik se svými nesčetnými ostrovy a zátokami poskytoval ideální úkryty a operační základny pro menší pirátské lodě. Města jako Port Royal na Jamajce se stala proslulými pirátskými doupaty, kde piráti utráceli naloupené bohatství. Jamajka, díky své strategické poloze, byla důležitým bodem pro piráty, včetně slavného Henryho Morgana. Dalšími významnými pirátskými útočišti byly Bahamy, zejména Nassau, které se v jednu dobu pyšnily největší koncentrací pirátů v Karibiku. Mělké vody kolem Baham byly ideální pro pirátské lodě s malým ponorem, ale obtížně přístupné pro velké válečné lodě námořnictva. Ostrov Tortuga (dnešní Haiti) byl rovněž známým pirátským rájem. Někteří piráti operovali i dále, u pobřeží západní Afriky nebo v Indickém oceánu, kde se ostrov Madagaskar stal klíčovou základnou. Dokonce i Charleston v Jižní Karolíně, považovaný za nejsevernější bod Karibiku, se stal cílem pirátů jako Černovous a Stede Bonnet.

Rozmach pirátství v tomto období měl několik vzájemně propojených příčin. Expanze koloniálních mocností, jako Anglie, Francie a Španělska, vedla k intenzivnímu námořnímu obchodu a zároveň k častým válkám mezi těmito mocnostmi. Během válek vlády často vydávaly takzvané kaperské listy (letters of marque), které soukromým lodím (korzárům) dovolovaly legálně přepadat nepřátelská plavidla. Po skončení válek však mnoho těchto zkušených námořníků a korzárů zůstalo bez práce a vidina snadného zisku je přivedla k pirátství, které se od korzárství lišilo jen absencí vládního povolení. Například po skončení války o španělské dědictví v letech 1713-1714 se tisíce námořníků ocitly bez zaměstnání, což přispělo k poslední vlně zlatého věku pirátství.

Dalším významným faktorem byla hojnost cenného nákladu přepravovaného po moři. Španělské galeony převážející zlato a stříbro z Ameriky do Evropy byly obzvláště lákavými cíli. Lodě zapojené do transatlantického obchodu s otroky byly rovněž často napadány. Ačkoliv existují ojedinělé příběhy o pirátech osvobozujících otroky, ve většině případů s nimi zacházeli stejně špatně jako jejich původní věznitelé a prodávali je pro zisk. Geografické podmínky Karibiku s jeho mnoha ostrovy, zátokami a mělkými vodami poskytovaly pirátům ideální úkryty a operační základny. Vzdálenost od evropských mocností také ztěžovala účinný boj proti pirátství. Některá koloniální města dokonce piráty vítala, protože utráceli svou kořist a přispívali tak k místní ekonomice.

Zlatý věk pirátství zrodil mnoho nechvalně proslulých postav, jejichž jména se stala legendami.

Edward Teach, známý jako Černovous (Blackbeard) (cca 1680–1718), byl jedním z nejobávanějších pirátů. Proslul svým děsivým vzhledem – údajně si před bitvou zaplétal do vousů hořící doutnáky – a svou lodí Queen Anne's Revenge. Působil na Bahamách a východním pobřeží Severní Ameriky a odhaduje se, že zajal asi 40 lodí. Jeho kariéra skončila v roce 1718, kdy byl zabit v bitvě s poručíkem Robertem Maynardem.

Kapitán William Kidd (cca 1645–1701) je známý především díky legendám o zakopaném pokladu. Původně byl pověřen lovem pirátů, ale sám se stal jedním z nich. Byl popraven v Londýně v roce 1701.

Sir Henry Morgan (cca 1635–1688) byl velšský korzár, který se proslavil útoky na španělské kolonie, zejména vypleněním Panamy. Později se stal guvernérem Jamajky. Jeho jméno dnes nese populární značka rumu.

Bartholomew Roberts, zvaný „Černý Bart“ (Black Bart) (1682–1722), byl jedním z nejúspěšnějších pirátů zlatého věku. Během své relativně krátké kariéry (1719–1722) zajal údajně přes 400 lodí. Byl známý svým elegantním oblékáním a přísným pirátským kodexem. Jeho smrt v bitvě s Královským námořnictvem v roce 1722 je často považována za jeden z milníků konce zlatého věku.

John Rackham, přezdívaný „Calico Jack“ (1682–1720), se proslavil spíše svým pestrobarevným oblečením a tím, že v jeho posádce sloužily dvě nejznámější pirátky: Anne Bonny a Mary Read. Byl zajat a oběšen na Jamajce v roce 1720.

Anne Bonny a Mary Read byly dvě z mála žen, které se aktivně účastnily pirátství. Převlečené za muže bojovaly po boku Calico Jacka a prosluly svou odvahou a krutostí.

Samuel Bellamy, alias „Černý Sam“ (1689–1717), byl známý jako „Robin Hood pirátů“ nebo „pirátský princ“. Za svou krátkou kariéru nashromáždil obrovské bohatství a zajal nejméně 53 lodí, včetně slavné otrokářské lodi Whydah Gally. Byl prý charismatický a spravedlivý ke své posádce, do které přijímal i osvobozené africké a indiánské otroky. Zahynul, když se jeho loď Whydah Gally potopila v bouři u Cape Cod v roce 1717.

Stede Bonnet (zemřel 1718) byl bohatý barbadoský plantážník, který se stal pirátem spíše z touhy po dobrodružství než z nutnosti. Spolupracoval s Černovousem a byl popraven v Charlestonu.

Charles Vane (zemřel 1721) byl známý svou výjimečnou krutostí a odmítnutím královské milosti. Operoval především na Bahamách a byl nakonec zajat a oběšen.

Život piráta byl drsný a plný nebezpečí, zdaleka ne tak romantický, jak jej líčí populární kultura. Piráti preferovali rychlé a obratné lodě s malým ponorem, jako byly šalupy, škunery nebo brigy, které jim umožňovaly snadno pronásledovat kořist a unikat před těžkými válečnými loděmi. Tyto lodě si často upravovali – odstraňovali nástavby pro lepší manévrovatelnost a zvyšovali boky pro lepší ochranu.

Jejich taktikou bylo především zastrašování. Vyvěšení pirátské vlajky, nejčastěji známé jako „Jolly Roger“ (lebka se zkříženými hnáty na černém pozadí, i když existovaly různé varianty), mělo posádku napadené lodi přimět ke kapitulaci bez boje. Pokud se posádka bránila nebo se pokusila ukrýt cennosti, piráti se často uchylovali k brutálnímu mučení. Výzbroj pirátů zahrnovala šavle, dýky, sekery a různé palné zbraně jako pistole a muškety.

Navzdory své pověsti psanců měli piráti často na palubě překvapivě demokratické struktury. Kapitán byl volen posádkou a důležitá rozhodnutí se často přijímala hlasováním. Pro udržení disciplíny a spravedlivého rozdělení kořisti existovaly takzvané pirátské kodexy – soubory pravidel, které museli všichni členové posádky dodržovat. Kodex Bartholomewa Robertse je jedním z nejznámějších a zahrnoval pravidla pro hlasování, rozdělování kořisti, tresty za prohřešky (např. krádež, dezerce, přivedení ženy na palubu) a odškodnění za zranění utrpěná v boji. Porušení kodexu se tvrdě trestalo, například vysazením na pustém ostrově (marooning), bičováním nebo i smrtí. Tyto kodexy byly paradoxně často sofistikovanější a spravedlivější než zákony platné na mnoha obchodních nebo válečných lodích té doby.

Strava na pirátských lodích byla jednotvárná a často nekvalitní, skládající se ze sucharů, soleného masa a rumu. Kurděje, způsobené nedostatkem vitamínu C, byly běžnou a smrtelnou nemocí. Rum byl mezi piráty oblíbený, protože byl v Karibiku snadno dostupný a levný a pomáhal udržovat morálku posádky.

Obraz piráta, jak ho známe dnes, je z velké části produktem literárních a později filmových ztvárnění, která často čerpala inspiraci ze zlatého věku, ale zároveň realitu značně přikrášlovala a romantizovala. Již zmíněná kniha kapitána Charlese Johnsona A General History of the Robberies and Murders of the most notorious Pyrates (1724) poskytla barvité, i když ne vždy přesné, portréty mnoha slavných pirátů a stala se základem pro moderní pojetí pirátů. Johnson (pravděpodobně pseudonym Daniela Defoea) sice tvrdil, že jeho zprávy jsou založeny na soudních záznamech a rozhovorech, ale nepochybně přidával a přeháněl detaily, aby byl příběh napínavější.

Další klíčové dílo, které formovalo mýty o pirátech, je román Roberta Louise Stevensona Ostrov pokladů (1883). Stevenson k již tak zkresleným informacím přidal další klišé, jako je chůze po prkně (což byla ve skutečnosti vzácná praxe), černé známky pro zrádce a mapy k zakopaným pokladům. Mýtus o zakopávání pokladů, ačkoliv existovaly výjimky jako u kapitána Kidda, nebyl běžnou praxí; piráti svou kořist většinou rychle utratili nebo prodali.

Populární kultura si oblíbila atributy jako dřevěná noha, páska přes oko (ačkoliv pro tu neexistují téměř žádné historické důkazy a mohla sloužit k adaptaci zraku na tmu v podpalubí) a papoušek na rameni. Tyto prvky přispěly k vytvoření archetypu piráta jako dobrodružného, svobodomyslného, i když nebezpečného hrdiny, což je obraz velmi vzdálený od reality brutálních zločinců, kterými piráti ve skutečnosti byli. Filmy, zejména v 30. a 40. letech 20. století, a později moderní blockbustery jako série Piráti z Karibiku, tento romantizovaný obraz dále upevnily.

Zlatý věk pirátství, navzdory své intenzitě, neměl dlouhého trvání. Během 20. let 18. století začala pirátská hrozba slábnout a nakonec byla potlačena. Hlavní příčinou úpadku byla rostoucí odhodlanost evropských mocností skoncovat s pirátstvím, které vážně narušovalo námořní obchod a koloniální ekonomiky. Byly nasazeny silnější námořní eskadry, které aktivně pátraly po pirátských lodích a přiváděly jejich posádky před soud. Tresty za pirátství byly extrémně kruté – nejčastěji věšení, přičemž popravy byly často veřejné a těla popravených pirátů byla vystavována pro výstrahu ostatním. Například v Anglii se používalo pomalé škrcení, které mohlo trvat až 45 minut.

Kromě represí vlády také nabízely amnestie a královské milosti těm pirátům, kteří se vzdají svého řemesla a slíbí, že se vrátí k poctivému životu. Někteří piráti, jako Benjamin Hornigold, této nabídky využili a dokonce se sami stali lovci pirátů. Guvernér Woodes Rogers sehrál klíčovou roli v potlačení pirátství na Bahamách, když v roce 1718 dorazil do Nassau s nabídkou milosti, ale i s vojenskou silou k jejímu prosazení.

Osud posádky Bartholomewa Robertse demonstruje, jak násilné tresty byly používány k odrazení potenciálních pirátů. Po Robertsově smrti v bitvě v únoru 1722 byla jeho posádka zajata a mnoho jejích členů bylo odsouzeno a popraveno. Kombinace zvýšeného námořního dohledu, tvrdých trestů a nabídek amnestie vedla k postupnému vymizení velkých pirátských tlup a ukončení zlatého věku pirátství přibližně v polovině 20. let 18. století. Posledním významným pirátem, jehož poprava v roce 1726 je někdy historiky (např. Marcusem Redikerem) označována za konec zlatého věku, byl William Fly.

The ‚golden age‘ of piracy. The so-called ‚golden age‘ of piracy lasted for less than 50 years - but its history has shaped centuries of pirate stories and myths. Royal Museums Greenwich. https://www.rmg.co.uk/stories/topics/pirates-history-golden-age-piracy

Golden Age of Piracy. Wikipedia. https://en.wikipedia.org/wiki/Golden_Age_of_Piracy

A Gentleman’s Legacy: Charleston in the Golden Age of Piracy. The Charleston Museum. https://www.charlestonmuseum.org/news-events/a-gentlemans-legacy-charleston-in-the-golden-age-of-piracy/

Piracy. Britannica. https://www.britannica.com/topic/piracy-international-law