Článek
S přítelem Markem jsme spolu byli několik let. Měli jsme společný dům, psy, zkrátka všechno, co patří k vážnému a oddanému vztahu. Byla jsem přesvědčená, že on je ten pravý. Až do minulého týdne, kdy se náš vztah rozpadl na prach tím nejkrutějším možným způsobem.
Čekal mě plánovaný lékařský zákrok. Nic život ohrožujícího, ale lékaři mě varovali, že budu poté minimálně tři dny ve velkých bolestech. Budu sice schopná odřídit si sama domů, ale tam to teprve začne. A právě v tom byl ten problém. Marek měl na ten samý den naplánovaný velký koncert s kamarády. Shodou okolností se termíny sešly. Aby byl doma, až se vrátím, musel by z koncertu odejít o něco dříve.
Konflikt nastal, když jsem ho požádala, aby byl doma, až se vrátím. Zpočátku zaváhal a pak neochotně pronesl: „…když to chceš.“ Jeho tón mě zarazil. Přiznal, že se mu nechce, že s klukama moc často nechodí ven a že se na ten koncert těší. Nakonec řekl, že přijde, protože je to jeho „povinnost“. To slovo mě bodlo u srdce. Povinnost, ne touha pomoci milované osobě. Už tehdy jsem měla zpozornět.
V den zákroku jsem byla plná úzkosti. Vše proběhlo dobře a já se, omámená léky proti bolesti, vydala na cestu domů. Každý pohyb bolel, ale těšila jsem se, že se schoulím do postele a Marek se o mě postará. Když jsem dorazila, byl doma. Ale atmosféra byla mrazivá. Sotva mě pozdravil, dál se díval do televize a na každou mou prosbu o pomoc nebo o sklenici vody reagoval s povzdechem.
Ležela jsem v posteli, otupělá a v bolestech, a poslouchala, jak si píše s kamarády, kteří mu posílali videa z koncertu. Po hodině toho ticha a napětí jsem se ho zeptala, jestli je všechno v pořádku. A tehdy vybuchl.
„Není! Nejsem v pořádku!“ začal křičet. „Místo toho, abych se bavil s klukama, musím tu sedět a koukat, jak se tu kroutíš bolestí. Přesně tohle jsem nechtěl! Chci si užívat život, ne dělat někomu ošetřovatelku!“
Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat. Slzy se mi draly do očí, bolest fyzická se mísila s tou psychickou, která byla tisíckrát horší. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jde jen o pár dní, že bych pro něj udělala totéž bez mrknutí oka.
„Ale já to takhle nechci!“ pokračoval. „Tohle není život pro mě!“ S těmi slovy vstal, šel do ložnice, popadl tašku, naházel do ní pár věcí a zamířil ke dveřím.
„Kam jdeš?“ vydechla jsem.
„Pryč. Končím. Tohle prostě nedávám,“ řekl, aniž by se na mě podíval, a práskl za sebou dveřmi.
Zůstala jsem sama. V bolestech, omámená léky, a teď i s čerstvě zlomeným srdcem. Muž, se kterým jsem plánovala budoucnost, mě opustil v momentě, kdy jsem ho nejvíc potřebovala, protože zábava s kamarády pro něj byla přednější než já. Musela jsem v tom stavu zavolat své sestře, která pro mě okamžitě přijela.
Teď, o pár dní později, už vím, že to nebyla jen neochota. Ta situace jen odhalila jeho skutečný charakter. Ukázalo se, že pro něj náš vztah nebyl partnerstvím v dobrém i zlém, ale jen dokud bylo všechno snadné a zábavné. Moje bolest pro něj nebyla důvodem k péči, ale otravnou překážkou v jeho plánech. A za takové zjištění, i když je nesmírně bolestivé, jsem vlastně vděčná.
