Článek
Před dvěma lety jsem udělala něco, co mě bude pravděpodobně strašit až do konce života, i když vím, že to bylo správné. Zavolala jsem na sociálku na svou vlastní sestru Lenku. Důvodem bylo zanedbávání péče a užívání drog během těhotenství s mou neteří.
Když jsem zjistila, že je Lenka těhotná a přitom dál jede ve tvrdých drogách, zhroutil se mi svět. Snažila jsem se jí domluvit, prosila jsem ji, ale bylo to jako mluvit do dubu. Byla naprosto mimo realitu a jediné, na čem jí záleželo, byla další dávka. Srdce mi krvácelo při představě toho nenarozeného, bezbranného tvorečka. Nakonec jsem se odhodlala a nahlásila jsem ji na OSPOD. Moc toho ale nezmohli, protože Lenka se vyhýbala jakékoliv předporodní péči a lékařům. Nebylo, jak ji zkontrolovat. Cítila jsem se bezmocná.
Pak ale porodila. Když jsem se dozvěděla detaily, znovu se mi udělalo zle. Lenka si vzala drogy jen den předtím, než začala rodit. A co bylo na tom všem nejhorší, chtěla to maličké, bezbranné stvoření kojit! V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Znovu jsem zvedla telefon a zavolala na sociálku. A tehdy se konečně začaly dít věci. Zasáhli přímo v porodnici.
Celý příběh skončil tak, že se do toho vložila naše nejstarší sestra Jana, která si vzala holčičku do dočasné péče. O rok později malou Aničku adoptovala a teď je právně její dcerou. Anička je v milujícím a bezpečném prostředí, má všechno, co potřebuje, a prospívá. To je ta nejlepší možná zpráva.
A teď přichází ten můj problém, ta tíha, kterou v sobě nosím. Nikdo z rodiny neví, že jsem to byla já, kdo to celé odstartoval. Kdo byl příčinou toho, že sociálka zasáhla. A já si tu myšlenku převaluji v hlavě pořád dokola a užírám se tím. Nechci, aby se na mě moje sestry zlobily za to, že jsem jim změnila život, i když to bylo pro dobro dítěte.
Bojím se hněvu Lenky, to je jasné. Ale paradoxně se bojím i reakce Jany, která malou zachránila. Co když mě bude vidět jako tu, která rozbila naši rodinu? Jako tu, která donášela a způsobila drama, i když to mělo dobrý konec? Co když mi obě, každá ze svého důvodu, nikdy neodpustí?
Někdy si říkám, jestli nepřeháním. Jestli bych jim to neměla říct, podělit se o to břemeno. Ale ten strach je silnější. Strach, že se na mě budou dívat jinak. Že ztratím jejich důvěru, i když jsem jen chtěla ochránit nevinné dítě. A tak mlčím. Sleduji, jak malá Anička roste do krásy v Janině náruči, a v srdci mě bodá sladkobolestné tajemství. Jsem její strážný anděl, o kterém nikdo neví. Ale jsem také ta, která možná navždy zničila vztahy mezi námi, sestrami. Přeháním, když se tak bojím pravdy?
