Článek
Jmenuji se Petra, je mi třicet dva let a pracuji jako externí konzultantka pro jednu mezinárodní společnost. Nedávno se mi naskytla úžasná příležitost – osmidenní pracovní cesta do Japonska, kde jsem měla s dalšími třemi kolegy rozšiřovat naše služby pro klíčového klienta. Byla jsem nadšená! Japonsko mě vždycky lákalo a tohle byla šance spojit příjemné s užitečným, i když jsem věděla, že to bude hlavně o práci. Mám dvě malé děti, čtyřletého Kubíka a pětiletou Elišku, a taková cesta pro mě znamenala i velký krok v kariéře.
Když jsem se o cestě zmínila svému příteli Tomášovi, se kterým jsem tou dobou chodila asi osm měsíců, jeho reakce mě zarazila. Místo radosti nebo podpory se zatvářil kysele. Ptala jsem se, co se děje, a on něco zamumlal o problémech v práci, ale ujistil mě, že je všechno v pořádku. O pár dní později ale přišel s něčím, co mi vyrazilo dech. Zeptal se, jestli bych ho mohla vzít do Japonska s sebou. Nechápavě jsem na něj koukala a řekla, že si to musím promyslet. Na to on dodal, že by s námi jela i jeho sedmnáctiletá dcera Aneta. Chápala jsem jeho úhel pohledu – Aneta miluje anime a má neuvěřitelné znalosti o různých postavách. Ale já mám přece své děti! Kdybych měla někomu dopřát takový zážitek, byly by to ony, i když vzít je na pracovní cestu by bylo samozřejmě naprosto neprofesionální a nemyslitelné.
Moje ubytování hradil klient a bylo už dávno potvrzené – pěkný, ale rozhodně jednolůžkový pokoj. Moji kolegové měli každý svůj pokoj. Vzít s sebou Tomáše a Anetu by znamenalo buď další samostatný pokoj, nebo rovnou apartmá. Bylo pro mě nemyslitelné, abych teď rušila potvrzené ubytování, žádala o větší prostor, nebo jakkoli narušovala pečlivě naplánovaný harmonogram. Když jsem to Tomášovi vysvětlila, namítl, že bych přece mohla požádat o nějaké změny. Zároveň mi došlo, že vůbec nepočítá s tím, že by se na nákladech podílel – prý by mi to „pak někdy vrátil“. Jsem finančně zajištěná, ale smyslem téhle cesty bylo vydělat peníze, ne je utrácet s nejistou vidinou návratnosti! Navíc Tomáš vůbec nechápal, nebo spíš nechtěl pochopit, že jedu pracovat a že s týmem budeme mít nabitý program. Jistě, po práci bych si na něj a Anetu čas našla, ale vzít je s sebou za těchto podmínek? Absurdní. Klienta jsem se na nic takového ani neodvážila zeptat, styděla bych se.
Aby toho nebylo málo, začala jsem mít obavy i o Tomášův smysl pro humor a chování. Já sama jsem si dala práci nastudovat základy japonské obchodní etikety, abych se nedopustila nějakého faux pas. Tomáš ale občas dělá věci, kterými si koleduje o problémy, a představa, že by byl se mnou a mými kolegy na večeři s klienty… Buď by musel zůstat na hotelu (což není zrovna ideální zacházení s partnerem), nebo bych ho musela vzít s sebou, pokud by to vůbec bylo povoleno (což by bylo trapné, zvlášť kdyby to narušilo ubytování a další plány). Když jsem mu tyto obavy upřímně sdělila, strašlivě se naštval a začal mě ignorovat – tichá domácnost v té nejhorší podobě. To mě neuvěřitelně stresovalo. Na letiště jsem odjížděla a on se mnou stále nemluvil.
Během mého pobytu v Japonsku jsme spolu mluvili jen párkrát. Jeho dcera Aneta nereagovala na žádnou z mých zpráv. Nevím, jestli jí Tomáš lživě namluvil, že dostane výlet do Japonska jako předčasný dárek k maturitě, nebo jestli na mě byla prostě naštvaná. Podařilo se mi sehnat obrovskou plyšovou postavičku z jejího oblíbeného anime, vyfotila jsem se s ní a poslala jí to s dotazem, jestli by se jí líbila. Žádná odpověď.
Asi den nebo dva před mým návratem mi od Tomáše začaly chodit zprávy s požadavky. Chtěl, abych pro Anetu a jeho neteře koupila to, tamto a ještě tohle. To mě neuvěřitelně dopálilo! Aneta se ani neobtěžovala odepsat, ale on neměl problém žádat o další a další věci. Řekla jsem mu, že jeho dcera na mé zprávy vůbec nereagovala, ale k tomu neměl co říct. Nakonec jsem si u něj vypla upozornění na zprávy a dárky jsem koupila jen pro svou rodinu.
Když jsem se vrátila, jediné, po čem jsem toužila, bylo strávit čas se svými dětmi, od kterých jsem nikdy tak dlouho nebyla. Setkání s Tomášem jsem odkládala až do minulého pátku, kdy jsme se sešli na pizze. Vypadal nesvůj. Pak to přišlo – prý jsem Anetu zklamala, protože jsem jí dala naději, že dostane toho plyšáka, a nevěřil vlastním uším, když jsem potvrdila, že jsem jí nic nepřivezla. Řekla jsem mu, že mi to nepřišlo podstatné, když mě naprosto ignorovala. Hádali jsme se, ale k žádnému řešení jsme nedospěli.
Cítím se teď ještě ztracenější než na začátku toho všeho. Mám dojem, že si myslí, že dárek pro jeho dceru by všechno vyřešil, ale s tím já nesouhlasím. Snažím se budovat dobrou budoucnost pro sebe a své děti a jsem na vážkách, jestli v tomto vztahu pokračovat. Mám ho i jeho dceru ráda, ale bojím se, že budu jen využívána a stahována dolů. Způsob, jakým na mě tlačil, mi byl opravdu nepříjemný. A jsem také trochu zraněná, protože jsem si s Anetou vybudovala nějaký vztah, a to, že mi neodepsala ani na jednu zprávu, je upřímně řečeno ošklivé. Přemýšlím, jestli je naštvaná, protože jsem je nevzala s sebou, nebo jestli jí Tomáš řekl, aby mě ignorovala. Plánuji to ukončit, protože potřebuji v životě jasno, ale zároveň si říkám, jestli nejsem nespravedlivá. Myslím, že je možné, že se prostě nechal unést přehnaným nadšením, ale vím, že by mi ty peníze pravděpodobně nikdy nevrátil. Přeháním, když zvažuji konec?
